Zahořanský hon aneb Rokoková oslava umělecké svobody

Umění není k robotné službě a nesmí se bez trestu snižovat. Nezná ani mušketýra, ani vrchního, je samo pánem a mocí.

To jsou slova, která napsal nadutému a povýšeneckému vrchnímu na rozloučenou malíř Rys v neprávem opomíjené rokokové povídce Aloise Jiráska Zahořanský hon z roku 1888.

Jako by je pronášel sám Alois Jirásek - jeho dílem i životem se jako červená nit vine touha po svobodě slova, vyznání, politického názoru, touha po porozumění, pochopení a toleranci. Nejvíce je to samozřejmě patrné v rozsáhlých, vážně pojatých historických románových freskách a jejich koncepci. Ani ve svých povídkách Jirásek tento svůj světonázor neopouští, naopak - nechává jej promlouvat skrze svůj příznačný humor a nadsázku.

Tak jako ve své delší povídce Zahořanský hon.

Je to opravdu typická, jiráskovská roztomilost - zasazená do doby rokoka (Jirásek nemiloval jen husitskou dobu či národní obrození - doba rokoka, snad pro svou hravost, mu byla velkou inspirací k vytvoření povídek hravých a poetických).

Kouzelná povídka, která ani do dnešního dne neztratila nic na své čtivosti a podmanivosti - de facto obyčejný příběh, zato neobyčejně podaný, s mnohými rozkošnými detaily (kytka zvadlých růží, zapomenuté dveře, jelen "Vrchní" a samotný vrchní, dovádiví zajíci, odjezd neteře na hon a její útěk apod.) a vtipnou pointou, sice rokokově dovádivou, ale přesto vyrostlou z reálného života, oslava svobody a volnosti, přímo apoteóza umění a lásky, ovšem bez sentimentu či romantického patosu.

Příběh nadutého a neustále intrikujícího vrchního a jeho krásné neteře, ušlechtilého hraběte, ale hlavně bohémského a svobodomyslného malíře Rysa, věčně nešťastného a bojácného skladatele-učitele Vojny a odvážného, neustále veselého myslivce Svídy se stále čte jedním dechem, ba přímo s neskonalou rozkoší, kterou poskytuje nadobyčej krásný, poetický, inteligentní, radostí a uměnímilovností naplněný text.

Celou povídkou prostupuje upřímná radost z umění, hlavně z hudby a malířství (až impresionisticky kouzelné chvíle, kdy do příběhu výrazně zasahuje hudba - dostaveníčko, lov, i jedna z point příběhu, či výrazově podmanivé scény, kdy malíř Rys vstupuje poprvé do zámeckých komnat, dlouho uzavřených a nevyužívaných, mezi zašlé obrazy starých mistrů, které má restaurovat, a kdy se významná část příběhu odehrává právě mezi malířskými skvosty, až po hlavní pointu, kdy se obrazy stanou významným hybatelem děje).

Snaze druhé omezovat a zneužívat umění ve svůj prospěch je rozkošně dáno na frak, Jiráskovi se podařilo spojit rokokovou hravost s krásnou a ušlechtilou myšlenkou.

Veselý hon tedy končí. I samotná povídka. A člověk má nádherný pocit - jako když si pochutnáte na výborném dortíku pojídaném uprostřed galerie.

Dnes na stanici Dvojka /Praha/ Českého rozhlasu ve 20 hod. si lze poslechnout dramatizaci povídky - knihu si však přečtěte tak jako tak - není nad ni-o)