Nechme Jiráskovi jeho most

A je to tady. Vytvořila se nová česká modla - je totiž již po smrti a navíc nám celý svět řekl, jak si jí váží - tak musíme vystavovat na odiv svoji pseudoúctu.

Václav Havel je po smrti.

Za jeho života si na něj pomalu nikdo nevzpomněl. Veřejnosti byl sympatičtější Klausův pragmatismus než Havlova snaha po něčem vznešenějším a lepším.

Svět si ho však vážil a dal to po jeho smrti náležitě najevo.

A u nás se začali všichni předhánět, kdo prokáže k odkazu Václava Havla větší úctu, vždyť už se nemůže bránit a komentovat ty, kteří se dnes tak vehementně snaží o jeho glorifikaci - vy jste přejmenovali místní putyku na Salon Václava Havla? My mu dáme letiště.

A navíc přejmenujeme starý dobrý Jiráskův most na Havlův. Uctíme Havla, zneuctíme Jiráska.

Co s Jiráskem. Ten nikoho přece nezajímá. Co na tom, že ho zneužili komunisté, co na tom, že jej polistopadová éra vytěsnila na okraj společnosti.

Co do jeho zásluh o vznik Československa, kdy se jako jeden z mála ještě za první světové války odvážil veřejně vystoupit na obranu českého národa?

Situace tehdy nebyla vůbec jednoduchá - významní čeští politici byli za mřížemi nebo v emigraci, většina národa, zmítaného navíc krutými dopady války, měla strach a bylo cítit, že pokud se národ a jeho představitelé nepovzbudí, už se nevzpamatuje.

Tehdy přišel Jaroslav Kvapil s odvážným prohlášením na obranu demokracie, svobody a českých národních zájmů (Manifest českých spisovatelů). Bylo potřeba, aby se prohlášením zaštítila slavná a respektovaná osobnost - proto byl osloven Alois Jirásek, tehdy velmi populární spisovatel.

Alois Jirásek přes první menší zaváhání ("Prosím vás, kdopak na nás, spisovatele, dá, ti páni si udělají, co sami budou chtít") jako první podepsal a navíc souhlasil s tím, aby toto prohlášení bylo veřejně zaštítěno i jeho jménem.

Když si uvědomíme, co všechno v nelehké době Jirásek riskoval (vězení, soud, šikana), nezbývá nám, než jej obdivovat. Ostatně jeho slavné jméno způsobilo, že prohlášení mělo masivní odezvu (podepsali jej O.Březina, bratři Čapkové, M.Majerová, I.Olbracht, A.Stašek, A.Sova, F.X.Šalda, K.Toman, J.S.Machar, A.Heyduk a jiní).

A když Jirásek 13.4.1918 ve Smetanově síni Obecního domu přednesl tzv. národní přísahu „žít životem svobodným a samostatným, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po celém světě", bylo již tehdy zřejmé, že svou odvahou, nebojácností a osobním příkladem významně přispěl k naší samostatnosti a svobodě, kterou dnes užíváme i jeho zásluhou.

Co také na tom, že Jiráskovo dílo (pokud se na něj kdokoliv podívá objektivně a bez nánosů ideologických interpretací) je jedním z vrcholů české literatury? Navíc plné humanismu a snahy o toleranci náboženskou, kulturní a národnostní?

Co na tom, že se Jirásek jako jediný český spisovatel zabýval ve svém díle téměř celými českými dějinami a přispěl k jejich pochopení?

Co na tom, že jeho dílo významnou měrou (ať se nám to líbí, či nikoliv) přispělo k našemu dnešnímu vnímání české historie?

Co na tom, že byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu?

Teď se nosí Havel (otázka je, jak ještě dlouho), Jirásek je out.

A přece - Jiráskův most patří k Jiráskově náměstí, kde je Jiráskova socha u domu, ve kterém Jirásek dlouhá léta žil a v roce 1930 i zemřel.

A ač si Václava Havla nesmírně vážím, přál bych si, abychom na něj vzpomínali nikoliv na úkor Aloise Jiráska, který by neměl být zapomenut jako velikán našeho národa stejně jako Václav Havel.