Moudrá slova Aloise Jiráska

23.8. uplynulo 160 let od narození velkého českého spisovatele, jehož jméno bylo sice hanebně zneužito, ale jehož dílo přesto stále žije. Jiráskova humanita, odpor proti jakémukoliv násilí, touha po svobodě slova, myšlenek a vyznání, dnes tak Jiráskovými kritiky opovážlivě pomíjené, jsou cítit z každého řádku jeho díla. Ostatně stačí se zamyslet nad několika větami, jejichž je Alois Jirásek původcem...

Pro Jiráskovo dílo je typická láska k životu a skrytá a všudypřítomná autorova moudrost a nadhled - několik citátů Jiráskových slov mluví za vše:

"Chléb z milosti je trpký, byť by byl cukrem posypaný."

"Co v srdci nosíme, o to se bojíme."

"Kdyby chtěl být člověk s každým vždycky zadobře, musel by často jednat proti svému svědomí a přesvědčení. A ještě by to ničemu nepomohlo."

"Co hledat, honit štěstí. Kdo honí štěstí, sám je štván. Štěstí je sice vzácná květina, často však ji zalévají slzami. A mšice se jí drží, mšice závisti."

"Pomluva - rozlitý inkoust. Utřeš, očistíš, a skvrna přece zůstane."

"Kdo víc ví, o to je bohatší, ale bohatý se nemá chudému smát pro jeho chudobu."

"Každý myslí, že má pravdu. A já si myslím, že je nejlíp dobře dělat a nikomu neubližovat. Jistotná pravda je u Boha."

"Kdož by se již léta napřed soužil!"

"Dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejška."

"Lidé, které často navštívilo neštěstí, nemohou se zplna oddat blaženému citu - zabloudí-li k nim jednou štěstí, nevěří v něj a ulekaná mysl vidí zase již stín nadcházejícího neštěstí."

"Nač vzdychat, mluvit, nelze-li tím prospět a pomoct."

Svoji povahu a charakter prokázal Jirásek i v době, kdy byl na jednu stranu oficiálními politickými kruhy za první republiky adorován, na druhou odsuzován modernisty. Jeho nominace na Nobelovu cenu vyvolala mezi jeho zastánci a odpůrci velkou odezvu, na kterou Jirásek reagoval po svém:

"Ale já už mám dost toho srovnávání se světovými autory, s Nobelovou cenou apod. Ať si mne nevšímají a dají mně pokoj. Já vím, co jsem chtěl, komu sloužím, pro koho píšu, na cizí svět jsem nikdy nepomyslil, vím, že se mně všechno nepovedlo, jak jsem chtěl, a vím, že to všecko přece není samá kronika, a že v lecčems je přece trochu umění."

Jirásek neměl daleko od slov k činům. Známá je jeho angažovanost pro československou samostatnost v době, kdy se ještě nevědělo, jak první světová válka dopadne, a kdy tedy velmi riskoval. Svůj názor se nikdy nebál říct narovinu, ať se to líbilo, či nikoliv:

"Páni chtějí jen trochu toho jména, co mám. Jak uboze bych při tom vypadal. Tak zle to ještě se mnou není. Nastrkovat a postrkovat se nedám."

Jako jeden z prvních rozpoznal nebezpečnost fašismu a bolševismu:

"Smutnější je to, že ve sborech i mezi žactvem se ujímá bolševismus. A co se trpí straně komunistické a co dělají socialisté - i ti národní! Jak se nemá vzmáhat fašismus. Dnes čtu ve Venkově, že Moskva dala rozbít nebo hrubě poškodit sokolský slet. Věřím tomu, ale také tomu, že se naši nedají."

Sám sebe hodnotil velmi střízlivě a k oficiálním poctám, které musel absolvovat, měl rezervovaný postoj. Takto zhodnotil svoje dílo...

"O vykonané své práci celkově dnes už žádných iluzí nemám. Posloužilo to trochu naší věci, to snad. Jaká budoucnost všeho, to vím, o tom se neklamu. Leccos už teď zabito, mrtvo. Nechal bych už té historie, ale zdá se mi, že lidu, čtoucímu lidu, pořád ještě není zbytečnou."

...a takto bránil historickou literaturu:

"Vy nedbáte historických povídek, zavrhujete, neceníte jich, aniž historie stojí na jednom místě – a co je historické vědomí, co může a zmůže, hle, vizte Německo, jak jemu posloužilo! Sjednocení bylo nutno, k tomu by musilo dojíti. Ale ne tak snadno, bez velikých bojů a odporů, kdyby nebylo historického vědomí a národního vědomí. A toho posila je zase v historii."

A smysl své práce zhodnotil tak, že čtenář, který jeho dílo skutečně přečetl, nemůže než s obdivem souhlasit:

"Vždy jsem se snažil psát na základě historických pramenů. Nechtěl jsem nikdy psát na žádnou stranu, moje sympatie byly vždy na straně svobody slova, vyznání, proti jakémukoliv útlaku, násilí, potlačování svědomí. To, že některé strany nevyšly v mých románech zrovna nejlichotivěji, nebyla prvotně moje vina. Vzal jsem pouze historický fakt (např. násilnou rekatolizaci po Bílé Hoře) a v románě jsem tuto dobu zobrazil – ale i mezi katolíky v době rekatolizace jsem zasadil postavy mající moje pochopení, úctu. Nikdy jsem svoje sympatie neskrýval – ale znovu opakuji, byly jen u těch, kterým šlo o rovnost mezi lidmi, toleranci jiných názorů a vyznání – v mých románech jsem uvedl spoustu katolických duchovních, kteří měli moji plnou náklonnost pro to, co činili a jak uvažovali (páter Havlovický v románu U nás) – ale i tito katoličtí faráři jsou historicky doložitelní – existovalo spoustu katolických kněží, výborných jedinců, kteří v rámci církve bojovali proti jakémukoliv útlaku. V mých dílech najdete postavy husitů i národních obrozenců, kteří rozhodně moje sympatie neměly. V rámci líčení velkých historických okamžiků, které popisovaly skutečné děje – nikdo nepopře rekatolizaci, husitské hnutí – jsem se snažil zobrazit i jedince, kteří by zdůraznili, že žádná doba nebyla černobílá."

Co dodat? Alois Jirásek byl opravdu vzácným člověkem a umělcem, který si zaslouží naše znovuobjevení - pod nánosem pověr a mýtů se totiž skrývá člověk a umělec, který nám má i 160 let od svého narození hodně co říct.