Legendární pohlednice, která měla být zapomenuta

Historie je plná nepochopitelných paradoxů - jedním z největších je vztah komunistické garnitury po roce 1948 k A.Jiráskovi a samotný Jiráskův postoj ke komunismu a bolševismu (Jirásek zemřel v roce 1930!). Tento rozpor nejlépe dokumentuje příběh legendární Jiráskovy pohlednice.

Nešlo jen o zneužití Jiráskova díla komunistickou propagandou, překrouceny byly i Jiráskovy životní postoje, názory a myšlenky.

Fakta mluví za vše -

Jirásek byl pravicově smýšlející člověk, v letech 1920-1925 byl dokonce senátorem za pravicovou Národní demokracii.

Jirásek však byl hlavně nezlomný demokrat a zastánce svobody jak názorové a myšlenkové, tak náboženské i národnostní (což dosvědčuje nejen jeho bohatá korespondence, ale hlavně jeho dílo, ve kterém Jirásek stojí vždy na straně náboženské, národnostní i názorové snášenlivosti - zastává se práv Židů, kteří byli v Praze ve 14.století krutě pronásledováni a vyvražďováni - viz trilogie Mezi proudy, nastavuje zrcadlo nesmyslným náboženským předsudkům, kterými žili tehdejší lidé - viz např. kronika U nás, brání náboženskou svobodu i proti husitům např. v Husitském králi, ve kterém Jiřík z Poděbrad nechává pronásledovat tajné bratry, ze kterých později vzniká Jednota bratrská, stírá charakterové rozdíly mezi pravými katolíky a pravými evangelíky ve Skálách, Emigrantovi, F.L.Věkovi i Temnu, sbližuje Čechy s Němci v mnohých povídkách i větších dílech, jako V cizích službách a Husitském králi...).

Bylo by vůbec možné, aby člověk s takovým humanistickým názorem, který se nebál projevovat i ve veřejném životě, člověk, který vytvořil monumentální Temno, excelentní obraz porobeného národa, který musí svoje názory skrývat, přetvařovat se a z obavy dokonce udávat, mohl souhlasit s komunistickým převratem v roce 1948 a následným potlačováním lidských práv a svobod?

Dá se s téměř 100% jistotou říci, že nikoliv.

Svědčí o tom již zmíněná legendární pohlednice, kterou Jirásek napsal po bolševické revoluci v Rusku a kterou komunisté před lidmi přísně ukrývali:

"Moskva! Obraz kdysi mocné, teď ponížené, bělokamenné matičky, připomeň Vám kruté násilí, jež zhubilo tolik mužů vědy, připomeň Vám, že třeba rychlé pomoci."

Po roce 1948 však tato pohlednice tajně kolovala mezi lidmi v mnoha kopiích jako vzácná relikvie a důkaz zvrácenosti tehdejší komunistické ideologie, která Jiráskovi navzdory udělala z Jiráska průkopníka komunismu.

Lidé, kteří odolávali ideologické masáži ze všech stran, si nenechali ve svém srdci Jiráska znechutit a otrávit - tato pohlednice jim ukazovala, jak velké násilí bylo na Jiráskovi napácháno, a hlavně jim uchovávala Jiráska takového, jaký opravdu byl a je - jako ryzího demokrata.

I v tom byl kus naděje - naděje, že pravda existuje a že je jiná, než jak ji režim překrucoval.

Zasvěcenějším byl znám i dopis Aloise Jiráska z roku 1926:

"Smutnější je to, že ve sborech i mezi žactvem se ujímá bolševismus. A co se trpí straně komunistické a co dělají socialisté - i ti národní! Jak se nemá vzmáhat fašismus! Dnes čtu ve Venkově, že Moskva dala rozbít nebo hrubě poškodit sokolský slet. Věřím tomu, ale také tomu, že se naši nedají."

Jirásek a komunismus prostě nikdy nepatřili k sobě. Byla to jen komunistická lživá propaganda, která si Jiráska bezohledně přisvojila a jeho dílo znetvořila.

Kdo to nepochopí, bude Jiráska vždycky vidět neobjektivně a bude Jiráskovi i jeho dílu nespravedlivě křivdit.