Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vojnarka antických rozměrů

12. 07. 2016 14:54:00
Dne 18.6.2016 měla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti premiéru Jiráskova hra Vojnarka. Jirásek hru napsal v roce 1889 a věnoval ji svému příteli J.V.Sládkovi, první provedení se uskutečnilo v ND v Praze dne 23.4.1890.

Od svého vzniku je Vojnarka jednou z nejoblíbenějších a nejhranějších Jiráskových her - předčí ji pouze populární Lucerna. V čem tkví neobyčejné kouzlo této hry, která - ač z venkovského prostředí, které je již navždy minulostí - stále láká současné divadelníky a vzrušuje diváky? Vždyť tolik venkovských děl, tak oblíbených v 19. a první polovině 20.století, navždy zapadlo a nedokáže již dnešní čtenáře vůbec zaujmout? Odpověď je jednoduchá - Jiráskovi se podařilo napsat nadčasovou hru, dramaticky i psychologicky silnou, kdy venkovské prostředí je pouhou kulisou pro strhující lidské drama.

Jak poznamenal režisér aktuální inscenace ve Slováckém divadle Igor Stránský - Vojnarka má v sobě prvky antické tragédie.

A nelze než souhlasit.

Scéna hry je ve Slováckém divadle prostá, ale účelová. Tak jako doprovodná hudba. Oboje skutečně připomíná antický rozměr Jiráskovy tragédie. Ve vrcholně dramatických chvílích (a těch má Jiráskova hra opravdu hodně) využívá režisér zvolené scénické řešení k zvýraznění situace (rozléhající se údery na vrata v posledním dějství jsou opravdu děsivou předzvěstí vrcholící tragédie).

Režisér - narozdíl od realizace hry v pardubickém divadle před několika lety (mimochodem - jednalo se o mimořádně strhující inscenaci) - ponechal v textu nářečí, které Jirásek použil, aby zvýraznil místo, kde se děj odehrával (hra je založena na skutečné události).

To považuji za jediné slabé místo - přece jen byl text díky již neznámým slovům či slovním obratům místy nesrozumitelný. Myslím si, že Jiráskově hře takových mimořádných kvalit drobná úprava textu směrem k plné srozumitelnosti jistě neuškodí, ba naopak. Režisér se sám zmínil o tom, že nářečí ponechal záměrně - uznávám, že celkový dojem mi pár nesrozumitelných slov nijak nezkazilo. Zvláště na začátku hry, kdy se děj teprve "rozjíždí", by ale určitá korekce nesrozumitelných slov rozhodně přispěla k časnějšímu vtáhnutí diváka do hry.

Chvilku tak trvá, než začne být divák (hlavně ten mladý) stržen tím, co se děje na jevišti. Ano, ta doba není dlouhá. Trvá to pouhou chvilku, a divák s napětím sleduje každé slovo, každou akci, a čeká, jak to všechno dopadne.

Jiráskovo geniální dramatické cítění, skvěle pointované osoby a situace, nádherný text, originální dějová zápletka, nijak chatrná či vykonstruovaná, ale plná života, to vše slaví i po více než 100 letech svůj divadelní triumf!

Ano, v Jiráskově Vojnarce je život takový, jaký byl, je a vždy bude.

Režisér vedl herce k odpovídajícímu hereckému výrazu - žádná bezduchá patetičnost či popisnost, která by unudila k smrti (a to nejen u Vojnarky), ale civilní, pravdivé a psychologicky propracované herectví.

Mnozí tomu nebudou věřit, ale Jirásek napsal silné psychologické drama, žádný realistický žánrový obrázek! Vojnarce prostě sluší, když je inscenována jako psychologické drama - ostatně to potvrzuje i již zmíněná, velmi úspěšná pardubická inscenace Vojnarky.

K mimořádným kvalitám Jiráskovy Vojnarky přispívá i Jiráskovo umění psychologické zkratky - ještě výrazněji se uplatňuje v jeho tragédii o lakotě a zlobě "Otec". Třeba taková postava Jakuba Vojnara - lze ji jednoznačně vnímat negativně, nebo pozitivně? Dojem, kterým na diváka působí, je moderně rozporuplný - počáteční nesympatii vystřídá otázka - je opravdu tak nesympatický, sobecký a pánovitý?

Největší pozornost samozřejmě strhává hlavní postava vdovy Madleny Vojnarové - Vojnarky. Zklamaná žena, která přece jen nakonec uvěří, že by mohla být šťastná, aby se po ještě větším, tragickém zklamání nakonec - až s antickou pokorou - poddala trpkému osudu. Kamila Zetelová hrála srdcem, všechno, co řekla, všechno, co dělala, se jí dalo věřit. Za vrchol považuji její scény s druhou hlavní postavou tragédie, Antonínem Havlem (hrál Jiří Hejcman). Tolik různých citů, tak bezvadně zachycený psychologický vývoj, tak geniálně zřetelný povahový rozdíl obou postav!

Cítil jsem v publiku, jak rozumělo...

Postava Antonína Havla je také velmi těžká - zahrát ji uvěřitelně, nikoliv popisně, je opravdové umění. Musím napsat, že výkon p. Hejcmana považuji za rovnocenný s výkonem představitelky Vojnarky. Podařilo se mu postihnout postavu v celé její složitosti - vždyť on není jen ten, kdo tragédii způsobí, ale je to člověk, na kterém se podepsal těžký život, člověk, který bojuje sám se sebou, se svými stinnými stránkami, člověk, který pro sebe hledá konečně trochu štěstí... A na samém konci hry, těsně před vyvrcholením tragédie, dosáhlo mistrovství p. Hejcmana svého vrcholu, za který by se nemusel stydět žádný velký herec - na jevišti byl člověk, kterého každý pochopil.

Jakuba Vojnara zahrál Kamil Pulec perfektně - možná bych prohloubil psychologickou propracovanost postavy ve druhé polovině hry - vždyť to, co se děje, je velmi vážné, dotýká se ho to, není jen pánovitý a hrdý, aby se slepě vysmíval tomu, co Vojnarka s Antonínem zažívá.

I další postavy zaslouží pochvalu - Martin Vrtáček dodal postavě Jana Hrušky lidský rozměr a komický nádech byl pro tuto postavu rozhodně na místě. Stará Havlová Jaroslavy Tihelkové jako by patřila mezi kamarádky našich babiček, ostatní, menší postavy, jako bychom potkávali mezi sebou.

Nová inscenace Jiráskovy Vojnarky ve Slováckém divadle prokázala, že Vojnarka patří mezi klenoty české klasiky, je stále živá a atraktivní.

Režisér Jiří Stránský se v programové brožuře vyznává, že "tolikrát zatracovaný Jirásek asi stále patří na jeviště v českých divadlech". Pane režisére, právě Vaše úspěšná inscenace potvrdila, že Jirásek ne asi, ale určitě na česká jeviště patří. V české dramatické tvorbě je opravdu málo tak živých a strhujících děl.

Těžko se hledají negativa recenzované inscenace - celkový dojem je totiž mimořádný, z divadla jsem nejen já odcházel s povznášejícím pocitem a radostí z krásného uměleckého zážitku. Snad jediné - scéna s plácačkou na mouchy se na můj vkus zbytečně několikrát opakovala, což na mě působilo rušivým dojmem. Jak říká klasik - všeho moc škodí.

Pokud budete mít čas, rozhodně si nenechte Vojnarku ve Slováckém divadle ujít!

(z návštěvy představení dne 23.6.2016)

ZDE naleznete trailor k inscenaci.

Autor: Aleš Kadeřábek | úterý 12.7.2016 14:54 | karma článku: 13.03 | přečteno: 272x

Další články blogera

Aleš Kadeřábek

Dokonalý divadelní zážitek: Jiráskova Lucerna v Divadle v Dlouhé

Více než sto let stará Jiráskova pohádková hra zazářila v kongeniální inscenaci režisérky Hany Burešové.

13.6.2017 v 21:23 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 318 | Diskuse

Aleš Kadeřábek

Jirásek a stromy

Málokdo to ví a málokdo by si to dokázal představit právě v souvislosti s Aloisem Jiráskem - Jirásek velmi miloval stromy.

6.5.2017 v 13:23 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 123 | Diskuse

Aleš Kadeřábek

Jiráskův pohřeb v hronovské kronice

12.3.1930 zemřel v Praze Alois Jirásek, národem milovaný spisovatel. Jiráskův pohřeb se stal jedním z největších pohřbů v české moderní historii.

21.3.2017 v 22:37 | Karma článku: 16.70 | Přečteno: 701 | Diskuse

Aleš Kadeřábek

Hledám tě, bože!

To je výkřik z nitra mladistvé Jiráskovy duše, který je obsažen v krátké Jiráskově básni, básní dnes již neznámé.

6.1.2017 v 18:29 | Karma článku: 11.43 | Přečteno: 265 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Na jakou práci se hodíš?

Málokdo je ve svém životě šťastný, pokud má ubíjející a nezajímavou práci. Aby se člověk cítil šťastný, měl by se věnovat činnostem, které co nejlépe odpovídají jeho osobnostnímu typu a podle toho si zvolit zaměstnání.

20.10.2017 v 22:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 |

Lukáš Vítek

Ze zápisků průvodce na zámku: kap. Neznámý host

Jako průvodce většinou nevíte, koho provádíte. Jako průvodce odhalujete svou osobnost (mluvíte ironicky, vážně, s odstupem nebo zas kontaktně). Jako průvodce se vydáváte na pospas kolísavé pozornosti šedé zóny naslouchajících,

20.10.2017 v 15:40 | Karma článku: 6.68 | Přečteno: 145 | Diskuse

Iveta Svobodová

Na křídle větrného mlýna Františka Kožíka

Před léty jsem četla tento životopisný román o malířce Zdence Braunerové. Tehdy mi přišla neprávem opomenutá a ten pocit mám dodnes. Přitom to byla velká malířka a ještě úžasnější člověk.

20.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 116 | Diskuse

Karel Sýkora

Proč už jen neslýchám hlas pastýře?

Pastevec, někdy nazývaný též pastýř, má na starosti pastvu užitkových zvířat, především skotu, ovcí a koz, popřípadě další práce s tím související.

20.10.2017 v 7:26 | Karma článku: 4.77 | Přečteno: 80 |

Eva Šamánková

Snaž se nedýchat

Novinářka, jejíž jedinou denní starostí je zaplněná lednička lahvemi s vínem. Dívka, jež „spí“ už dlouhé roky na nemocničním lůžku. Dvě ženy, strašlivé tajemství a obtížné rozmotávání klubka pravdy...

19.10.2017 v 19:13 | Karma článku: 6.13 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 209 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1334
Narozen v roce 1976. Pracovník v pojišťovnictví. Hobby: politika, hudba, divadlo, literatura, historie, film, cestování. Pocházím z venkova, ale od roku 1996 bydlím v Praze. Pracoval jsem v různých oborech, např. v cestovním ruchu, překladatelské firmě, marketingu apod.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.