Legendární vztah: Jirásek a legie

Celý svět slaví sto let od začátku první světové války. I u nás vzpomínáme, mj. i na naše legionáře, kteří významným způsobem přispěli ke vzniku Československa. Neměli bychom při tom všem vzpomínání zapomenout na osobnost, která velmi výrazně - i když nestála v boji a nevelela zástupům - přispěla k tomu, že legionáři byli vytrvalí a úspěšní.

Touto osobností byl spisovatel Alois Jirásek.

Dnes se nám to jeví jako nepředstavitelné, ale v době, kdy nebyla televize ani internet, kdy společenské i morální hodnoty byly úplně jinde než dnes, znamenaly dílo a osobnost Aloise Jiráska velmi mnoho.

Proč zrovna Jirásek?

Nestačilo jen to, že jeho dílo bylo tehdy nesmírně populární. Jako jeden z mála českých umělců před první světovou válkou, kdy jen hrstka osobně prošla válečnou vřavou, měl upřímný, velmi intenzívní vztah k vojsku a vojákům.

Jiráskovy vojenské povídky patří k těm nejlepším, co kdy byly v české literatuře napsány (vedle povídek spisovatelů, kteří prožili bouřlivé doby 20.století). Mají mimořádný cit pro vojenský život i vojákovu psychiku.

(Doporučení autora: až impresionistická, barokně kontrastní, avšak syrově brutální povídka V temnu, ironicky hořká povídka Mudrcové, surová, ale nesmírně lidská, umně vypointovaná povídka Svědomí, rokokově laděná, avšak rozhodně nikoliv bezstarostná Balada z rokoka, epická povídka Pro svatý klid a mnoho, mnoho dalších nádherných vojenských povídek...)

Jiráskova duše byla totiž již od raných dětských let fascinována a uhranuta vojáky a vojnou - může za to - vedle jeho záliby v historii a koních - jeho vlastní, intenzívní zážitek z doby svého dospívání - tak výrazný, že mu v roce 1875 věnoval jednu ze svých prvních vojenských povídek, povídku Host.

Psal se rok 1866 a náchodský kraj zasáhla prusko-rakouská válka.

Lidé se lekali, co bude. Mladý gymnazista Jirásek se však radoval - vždyť kvůli válce s Pruskem skončila škola už 19.června. A to znamenalo dostat se domů dříve, uvidět zase matku a otce.

Jakmile dorazil domů, zjistil, že byl u nich ubytován voják, který čekal, až dostane rozkaz vytáhnout do boje. Po několika dnech se Hronovem rozlétla zpráva, že na Broumovsku čekají nepřítele, Prušáky, kteří již stojí při hranicích. Všechny obešel strach, že budou Prušáci rabovat. Lidé začali uklízet lepší věci, kam mohli, hlavně do sklepů, a leckde je i zazdívali.

Nálada se stále více přiostřovala.

Prušáci prý již vtrhli na Broumovsko, že rabují a berou na vojnu. I dalo se teď všecko na útěk, pěšky i vozem. Jiráskovi zůstali.

To už v údolí stanovalo pruské vojsko. A Jirásek se setkal s prvním pruským vojákem.

A pak jich byly již houfy. Usadili se na poli, které zcela poničili. Zvědavý Jirásek sestoupil k řece a volal na pruského vojáka naproti, kolik že jich táhne. Voják se usmál a vzkřikl: "Milion".

Vedle dalších a dalších vojáků tudy projížděl i korunní princ, pozdější císař Fridrich III., kterého Jirásek viděl na vlastní oči.

A pak začala samotná bitva - kousek od Náchoda, na výšinách Bránky a Václavic.

Tlak vojska na civilisty byl čím dál tím větší. Sháněli jídlo, nocleh... A již i první mrtví, zranění...

28.června proudily vozy plné raněných vojáků celý večer i noc, a tak to šlo i další dny.

Jirásek poznal na vlastní kůži krutost války...

A když se dozvěděl, že sousedé připravují pomoc raněným vojákům, kteří bez pomoci leželi na bojišti, přidal se k nim.

Obraz, který uviděl, jej poznamenal na celý život.

Mrtví koně i lidská těla, nadmutá a plná much. Rakouský voják ležící naznak, střelen do břicha, v bolestech si strhal šaty. Již byl mrtvý, zsinalý. Hrozný zápach z mrtvol, krve a mrch už v rozkladu. Jiráskovi se udělalo mdlo - dali mu napít rumu, ten jej vzkřísil, že mohl pokračovat dále.

Všude šavle, roztrhané uniformy, pušky, helmice, cennější věci již byly rozkradené od hrobařů a hyen bojiště, zůstaly jen věci méně cenné - kartáče, knoflíky apod.

Žalostný pohled.

Několik žen sbíralo na bojišti uniformy, které nebyly příliš prosáklé krví - byly to ženy z vypálených domů, které na sebe divě volaly: "Když nás vypálili, proč bysme si nevzaly!"

Jirásek se neubránil a vzal si s sebou několik psaní, většinou v české řeči, ale i v polštině, němčině, dopisy od matek, milenek, nevěst, dojímavé a prosté...

Osobní zážitek, pro mladého chlapce mimořádně intenzívní, poznamenal Jiráska i jeho celoživotní tvorbu - vojenská problematika je u Jiráska živá a reálná, navíc plná hlubokého pochopení a porozumění.

Není tedy divu, že to byl právě Jirásek, který dokázal svou upřímností a opravdovostí proniknout k srdcím vojáků, hlavně legionářů.

Nehledě k tomu, že jeho syn Jaromír byl také odveden, jeho zeťové taktéž.

Vzácná fotografie - Alois Jirásek se svým synem Jaromírem za první světové války

(srpen 1915)

V mnoha Jiráskových dopisech a pozdravech určených vojákům v poli není falešného sentimentu ani nabobtnalého vlastenectví, jeho slova jsou upřímná a plná pochopení i mužného povzbuzení, kterého bylo vojákům tolik potřeba.

Roku 1915 zasílá srdečný pozdrav českým vojákům v poli:

"Moji čtenářové mezi Vámi snad sobě vzpomenou, že jsem líčil veliké boje našich předků doma v českých zemích i za jejich hranicemi... I tenkrát bylo válčení těžké, plno útrap, přece však nežádalo takového napětí sil v každé době. Zimní válka bývala vzácností a vojáci trávili mrazivý čas v zimních bytech. Tu byly klid, ticho a - dlouhá chvíle... Ale co teď, co dnes - Snad že pamatuji bojovníky celého století, že jsem jako klouče vídal starého Kudrnu Pavelku, Stacha, hlomozného kadidláka, starce vysloužilce s dělovým křížem, kteří bojovali u Lipska, že jsem naslouchal vypravování těch, kteří sloužili a bojovali v Itálii pod Hradeckým, že jsem také viděl krvavé bojiště, roku 1866, a že jsem, tenkráte studentík, psal psaní, kteráž mně diktovali ranění vojáci od čáslavského regimentu? Ale co ty vybledlé vzpomínky dnes?

Mnohé z vás jsem viděl táhnouti z Prahy do boje, s pohnutým srdcem hleděl jsem na zacházející řady, jež provázeli vaši milí na poslední rozloučení. Dnes bych naslouchal já vašemu vypravování, dnes byste vy, stateční vojínové a účastníci obrovských zápasů, jakých nebylo co svět světem, mohli sami vypravovat o nich, o svízelích polních, o těžké povinnosti.

Ale vy mužně mlčíte. Jen na domov byste se optali, na kterých vespolek v družných hovorech u ohně, v zákopech i ve chvílích samoty, na noční stráži vroucně vzpomínáte...

A proto snad dobře přijmete tento list, třebaže vám nepřináší ani kratochvíle ani zprávy, po kterých toužíte. Ale přichází k vám z domova, z milé vlasti a může vám říct a říká, vám všem krajanům od Šumavy až do Karpat, jak na vás vzpomínáme, s jakým vřelým účastenstvím a že z té duše vám přejeme, aby štěstí bylo s vámi, abyste bez pohromy a spokojeni vrátili se domů, do náručí svých milých."

A po válce vzpomínal Jirásek:

"Jak často jsem za těch let hrozné války na vás vzpomínal za dne i často v bezesných nocích, kdy jsme se o vás strachovali, když jsem za vámi v duchu bloudil v cizích končinách na dalekých bojištích, a kdy s horečnou dychtivostí jsme čekali na zprávy o vás, kdy jsme s vroucím účastenstvím čítali o vašich bojích, o vašem strádání, vašich svízelích i o vaší slávě, letící světem.

To vše, vaše boje i utrpení, jest veliké, velikolepé epos, naše chlouba i budoucích pokolení."

V roce 1919 psal Jirásek našim legionářům v Rusku, kteří se ještě nevrátili zpět do republiky:

"Jen naše svaté hroby tam zůstanou. Čas pochýlí prosté jejich kříže, déšť smyje na nich poslední pozdrav v mateřské řeči, a jen ševel trávy, stepního kavylu nebo šumot chmurného pralesa nad nimi povzdechnou. Nebudou však zapomenuty. Doma budou žíti hrdinové, jejichž kosti tam práchnivějí. Žíti budou v paměti vděčného národa."

Co skutečně Jirásek pro naše vojáky a legie znamenal, nejlépe dosvědčují svědectví samotných vojáků:

Generál Gajda se vyznal takto:

"Vliv četby Jiráskových spisů byl zřetelně viditelný na duchu mladé československé generace před světovou válkou. Naše mládež, nadšená starou slávou národa, snažila se získati a vybudovati ji znovu... Tento duch nevznikl sám od sebe, ani nevyšel z loyálních projevů při školských slavnostech, nýbrž vyprýštil z horlivé četby Jiráskových knih...

Vypukla světová válka. Zahraniční, revoluční armáda počala se tvořiti, byly zakládány knihovny a v nich Jirásek byl nejčetněji zastoupen...

Dílo Jiráskovo vykonalo svůj úkol v odboji doma i v boji zahraničním a jsem si jist, že totéž oduševnění způsobí v přítomnosti i budoucnosti mezi naší mladou armádnou."

Český spisovatel Josef Kopta vzpomíná:

"Výňatky z Bratrstva byly v rotách přijaty s láskou a radostí... Charakteristické pro tehdejší náladu jsou dopisy, které do redakci docházely. Jsou uchovány v legionářském archivu. Na "Besedy" se prý čekávalo s velikou dychtivostí a Bratrstvo bylo předčítáno s toutéž vroucností a nasloucháno mu stejně lačně, jako později dopisům z vlasti."

Jiný významný český spisovatel, dramatik, lékař a legionář František Langer (1888-1965), který prošel v roce 1916 ruskými zajateckými tábory a roku 1917 vstoupil do československých legií, vedle nesporných literárních kvalit oceňoval mocný účinek Jiráskových děl, která dodávala vojákům v zákopech sílu i naději. Své vroucí vyznání Jiráskovu dílu, tak typické pro vztah legionářů k Jiráskově dílu, otiskl v Lidových novinách:

"Naši hoši v ruských legiích měli mezi čelnými českými spisovateli několik miláčků. Byl to Bezruč, kterého často recitovali a jehož leckterý verš jim zněl jako vlastní výkřik, pak Machar, milovaný pro svou pokrokovost a nenávist k Vídni, a Jirásek.

Knihovny v Rusku jsme měli - hlavně v prvých dobách - chudičké a zvláště chudé na české knihy. Co bylo, nedovolilo výběru. A tak když jsem přišel k prvnímu praporu prvního pluku, byl jsem radostně překvapen, když jsem v seznamu knih nalezl dvě knihy Jiráskovy. Rychle o ně prosím. A knihovník bratr Turek mi řekl: "To se na ně, bratře doktore, načekáš. Nu, zapíšu tě na "očereď". Načekal jsem se několik týdnů, než došlo na mě a doma jsem jich nečetl ovšem sám. Hádali jsme se o ně se Sešínem (padl u Kazaně) a se Zanáškou (padl u Zlatoústu), a když jsme byli na cvičení nebo ve službě, četli je naši "věztoví". Rohy listů v knihách byly černé a okrouhlé jako balvany omleté vodou. Listy byly slepené a přilepované ke hřbetu, desky zmačkané a rozprýskané snad i deštěm. Bylo mi jich líto, ale kdybych je dnes měl po ruce, poslal bych je Jiráskovi jako dárek:

"Podívejte se, Mistře, takhle jsme četli Vaše knihy! Byly čteny v Karpatech v zákopech, v haličských zemljankách, jistě je měl některý bratr v tlumoku za zborovské bitvy, byly čteny v maloruských chatách, v těpljuškách, na naší nekonečné cestě k Tichému oceánu. Nejsou již zachovalé, ale však také na každou knihu čekalo tisíc hladových čtenářů, a všichni měli drsné vojácké ruce. Právě proto ji od nás přijměte tak, jak jest. Je praporem, který jsme od Vás dostali, a stopy na něm jsou stopy bojů."

Po chuti jsme se Jiráska načetli až v Žitomíru, kde jeden český kolonista měl pěknou knihovnu a v ní F.L.Věka, Proti všem, Mezi proudy a V cizích službách. Nad touto knihou jsem proseděl mnohý večer, protože to byla kniha o nás. Právě jsme se chystali k pouti na východ a nebyli jsme ničím jiným než takovou hrstkou opuštěnou v cizích službách od cizích pánů a odsouzenou probíjeti se domů na vlastní vrub.

Dojímala mne nesmírně.

A když jsem na zastávce vyprávěl hochům její obsah, jak jsem právě dovedl, kývali hlavami stejně tak dojati a říkali: "To jsme my."

Leč to nebyla jediná jiráskovská nálada, kterou jsem zažil. Tato nálada byla zde stále, nálada, která vane celým Jiráskovým dílem, i nálada z jeho jednotlivých knih i jen obrazů. Prožili jsme V cizích službách, ale také Proti všem a Bratrstvo, z něhož jsme prožili a procítili jednotlivé kapitoly, div ne do těch žebráků v jejich závěru.

Musila přijíti pravá chvilka, abych to poznal. Vždy jsem toho nevěděl.

A přišla.

Na pochodu z nešťastné Kazaně, kdy jsme jeli asi dva dny s Přikrylovou baterií. Byla to opravdová bojová baterie, u které byli dobří hoši, znalí důstojníci a pěkné koně. Chvílemi jsem seděl vedle děl, chvílemi na lafetě nebo nábojovém vozíku. Jedeme úrodnou krajinou, po polních cestách, přes malé vlnovité pahorky. Kam dohlédneš, všude černá prsť s kusem polí.

Zastavíme se, lámeme chléb, a kterýsi hoch mě hostí červeným vínem. Kdo ví, kde jej sehnal. Vypravujeme si, je slyšet sta hlasů, odkudsi i zpěv. Pak zase jedeme až do večera. Hoši po vesnici vedou koně k potoku. Spíme. Ke konci noci budí nás trubač a opět vyjíždíme. Chladně rozbřeskne se den. Třesu se na lafetě, baterie ujíždí a vítr mě profukuje. Co chvíli seskočí některý jezdec z koně nebo vozka sklouzne z kozlíku a opravuje koníkům řemení, jakoby se laskal se svými tahouny. Zezadu jest slyšeti hlášení, povel...

I tu při zvuku velitelském českými slovy jsem měl pocit, že to všecko již odněkud znám.

Tenhle obrázek jsem již viděl, anebo dokonce zažil, ale kde?

Kola rachotí, vzpomínám... A náhle jsem si vzpomněl na Jiráskovo Bratrstvo a pocit, jaký jsem měl, když jsem četl o všelijakých těch výpravách a nájezdech. A již jsem věděl:

Pravda, to je Jirásek, co tu prožíváme!

Od svého nového poznání jsem se často zadíval na naše vojsko Jiráskovým zrakem. A přečasto jsem byl pln údivu nad mistrovým géniem.

Vždyť jsem nalézal stále tolik podob mezi postavami stvořenými Jiráskem a žijícími v mé blízkosti!

Nebylo zde jen podobenství vojáků. Ale přesné stvoření různých národních typů, uhádnutí, vytušení jich básníkem tak správně a tak životně, že, jakmile okolnosti o půl tisíciletí později postavily jejich potomky do stejné situace, objevily se opět stejné charaktery, temperament, ctnosti i nectnosti - jsem snad sám a sám, kdo necítí, neporozuměl analysou, ale ví, jak je české Jiráskovo dílo.

A Jirásek je snad jediný český básník, který básnil historii, a jemuž opět historie vrátila báseň uskutečněnou.

Tak vlastně nevím, mám-li říci, že byl Jirásek s námi nebo my s Jiráskem. Po málo letech všechny ty příhody již mi připadají jako sen, a tak opravdu nevím, co říci z obojího. A obojí byla pravda. Vždyť také ustavičně jsme četli jeho díla. Nebylo vlaku, aby na něm nevlál prapor Psohlavců nebo některý vůz aby nebyl ozdoben obrazem Chodů, čakanem, a Lucerna byla vrcholem našeho divadelního umění.

I v ostatním našem historismu bylo vzpomínek z jeho děl stejně tolik jako reminiscencí školských, ne-li více.

Kdysi, ještě v Sibiři, jsem napsal, jak lituji, že Jirásek s námi nemůže prožívat tyto děje. Kdyby byl býval u nás, jistě bychom pro něho nalezli nějaké sladké, přítulné slovo, jako jsme nalezli "tatíček" pro našeho presidenta.

Blízkost našich srdcí by se musila také nějak vyjádřit. Ale kdyby dnes starodružiníci požádali velkého mistra, aby o svou osobu rozšířil jejich kroužek, a našili by mu na pravý rukáv šest prýmků za šest let prožitých v legiích, potvrdili by tak pouze skutečnost, kterou všichni legionáři dobře cítíme:

Že Jiráskův duch byl s námi od prvního dne našeho odboje."

Jirásek sám - přesně v duchu svých románových hrdinů - ač již byl starý kmet - neutichl, když začaly boje první světové války. I přes značné riziko naopak psal, povzbuzoval, motivoval.

Nezůstal však jen u slov - významným způsobem svým vlastním odvážným činem přispěl k boji za naši samostatnost.

A nebylo to vůbec lehké.

Vždyť v roce 1915 byl zatčen významný český politik Karel Kramář, krátce po něm ho následovali další čeští politici. Roku 1916 byly vyneseny první rozsudky...

Spisovatelé Bezruč, Dyk a Machar skončili za mřížemi.

Sám Jirásek byl pod přísným dohledem cenzorů - jeho Husitský král byl cenzurou zastaven, 15.12.1916 zemská školní rada vyloučila ze žákovských knihoven román Temno a nařídila, aby Jiráskovy romány byly "pečlivě přehlédnuty, nejeví-li se v nich nemírné pěstění kultu Husova a oslavování doby husitské".

Navíc oficiální rakouská místa (i s podporou některých českých provládních politiků) zahájila silnou propagační ofenzivu proti tehdejší většinové české politické reprezentaci (zčásti oslabené emigrací) tím, že začala otiskovat v nejčtenějších denících články přesvědčující český národ, že se čeští politici oficiálně vzdávají starého státoprávního programu a že již nechtějí českou samostatnost (tzv. "národní souručenství" a "Český svaz"). Byla odsuzována česká emigrace ("ti, kdo páchají velezradu, ať otevřeně či za hranicemi, ať skrytě doma, nejsou oprávnění představitelé vůle národa").

Ideologická masáž přinesla první úspěchy - byl ustaven společný výkonný výbor všech městských stran a přijat program, v němž se prohlašovalo pevné odhodlání vytrvat při dynastii za všech okolností, setrvat při dualismu a být proti všemu, "čím by svazek dnešní mohl býti uvolněn neb územně či obsahově v neprospěch Rakouska změněn".

Situace tedy nebyla jednoduchá - významní čeští politici byli za mřížemi nebo v emigraci, většina národa, zmítaného navíc krutými dopady války, měla strach a bylo cítit, že pokud se národ a jeho představitelé  nepovzbudí, už se nevzpamatuje.

Tehdy přišel Jaroslav Kvapil s odvážným prohlášením na obranu demokracie, svobody a českých národních zájmů (Manifest českých spisovatelů z roku 1917). Bylo potřeba, aby se prohlášením zaštítila slavná a respektovaná osobnost - proto byl osloven Alois Jirásek, tehdy velmi populární spisovatel.

Alois Jirásek jako první podepsal a navíc souhlasil s tím, aby toto prohlášení bylo veřejně zaštítěno i jeho jménem.

A dne 13.4.1918 ve Smetanově síni Obecního domu přednesl tzv. národní přísahu „žít životem svobodným a samostatným, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po celém světě".

Nejlépe to vystihl major Rudolf Procházka.

"Jirásek na nás udělal největší dojem svým hrdinským projevem českých spisovatelů na jaře roku 1918. Když byl jeho list dočten, nemohli jsme ani mluvit. Otec rodiny, starší člověk, tehdy řekl: "Když to řekl Jirásek, co mám dělat, musím jít do toho taky." A šel se přihlásit s ostatními do legie."

Naši vzpomínku i obdiv si zaslouží nejen naši stateční vojáci a legionáři, ale i Alois Jirásek - díky nim můžeme dnes žít v míru a svobodě. Čest jejich památce!

(za využití pamětí legionářů a Aloise Jiráska)