V temnu

Dávný příběh na až impresionistickém plátně. Barvy a zvuky, jimž dává nečekaný smysl lidský osud. Nádherná, sugestivní povídka s hluboce humánním poselstvím v pozadí, stále moderní, kterou by od jejího autora čekal málokdo...

Ženeš se hektickou dobou a nestačíš se rozhlížet kolem sebe, natož chápat souvislosti. Snažíš se zajistit sebe i své blízké, ale nemáš čas porozumět sám sobě, natož svým blízkým, ani si uvědomit hodnotu života. V hloubi duše Tě raní i ta nejmenší bolest, ale skrytě, že ji ani necítíš...

Zastav se aspoň na chvíli. Třeba Ti i dávný příběh, odhalující mimořádně nádhernými básnickými prostředky samou podstatu lidského bytí, pomůže leccos pochopit...

...Letní noc daleko v polích: je temná, teplá a tichá. Po šíroširu kol nikde ani střechy lidského obydlí, ani rudého světla. Všude táhlé obilné lány; moře klasů, pozvolna stoupající, zaniká ve stínu pod hustými lesy, které tam na konci, kam oko dozírá, se černají a mlčí.

Křástal se ozval hlubokým tichem kdesi na zarostlém palouku mezi obilím. Ale již umlkl, jako by jej veliké, širé ticho zarazilo. Čistý vzduch je pln lahodné vůně z obilí a mateřídoušky.

Letní noc daleko v polích, temná, teplá a tichá...

Na nebi ve tmavu zamihlo se slabě, třesavě jako na zachmuřené pohnuté tváři, pak žlutavě zasvitlo na obzoru a nad tou světlostí zjevily se černomodravé, měkce vlnité mraky; vtom svit blýskavice zašlehl zářivým sloupem vysoko, skoro až k vrcholu nebes, a zasmušilá jejich tvář se zarděla ruměncem.

Projasnělý lán obilí zjevil se v růžovém zásvitu, klas na klasu do nesčíslna, a les v tom neobyčejném světle byl bez hrůzy, ale tajemný, jako z pohádky. A jak ten rudý zášleh doplanul, hloub si země stáhla svůj tmavý závoj; a vládlo zase temno a ticho.

Ale člověk se zbraní v ruce a na koni, kterého opatrně zdržoval, a sám se slídivě kolem rozhlížel, rušil kouzlo a lad tiché noci; plašil klid a budil bázeň.

Zjevil se nehnutou hladinou dozrávajícího obilí, které ho do polovice zakrývá. Za jezdcem druhý, třetí, čtvrtý, pátý, a snad jich ještě více. Noc, obilí je dobře halí a tají. Jednou zvolna za sebou: měkká tráva, plná vůně, tlumí ohlas koňských kopyt. Tak se sunou jezdci opatrně kupředu jako noční zjevení, jako černí stínové.

Ty divné siluety se však určitěji rýsují za chvilkových zákmitů na planoucím pozadí zářivé blýskavice. Již se vynořili jezdcové, vyjeli na travnaté holé úbočí, které se zvolna táhne k černému lesu. Zastavili se na chvíli, jako by naslouchali nebo čekali, pak změnivše směr, nejedou více svahem nahoru, ale napříč podél lesa, kterého se snad bojí.

Kolkolem ticho, i v lese.

Znova se zastavili, neboť opodál před nimi se zakmitly šerem jako bělavá roucha kmeny březového háje, z něhož - hle - tam se rudě zablesklo - a tam, tam. Rachot četných výstřelů hřmí nočním tichem.

Z bělavého dýmu, který se před hájem valí a vine, vyrazili četní jezdcové, četnější prvních.

Znova živý oheň - výstřely -

Již na sebe vrazili. Boj strašný, nerovný, ve tmě.

Na šavle došlo. Na chvíli všechno v jedné kupě, koně, jezdci, jediná spousta za té tmy, jako černý netvor, který se prudce zmítá a strašný hlas vydává, nesoucí se pustě tichou nocí. A jak blýskavice chvílemi zazáří, vidět v jejím sinavém svitu míhající se, sekající ruce, rozvášněné zuřivé tváře, koňské hlavy s vyvalenýma, divýma očima, vlající hřívy a divě se vzpínající těla.

Teď se boj dělí a trhá.

Tu z něj vyrazil jezdec a za ním dva, kterým se marně brání; tam jiný do trávy sletěl a jeho kůň uhání svahem dolů a zaniká v obilí jako v širém černém jezeru. Již se za ním žene jezdec, dva, již také ostatní, prchají v divokém zmatku, majíce v patách vítězného nepřítele a jeho divoký vítězný ryk.

Boj rozhodnut.

Jezdcové, kteří se prve k boru tak opatrně blížili, jsou rozehnáni. Ztichlou zase krajinou zahlaholila polní trouba; její třepetavý hlas volal do daleka a nebyl oslyšen. Jezdci, kteří se rozjeli za prchajícími, se vracejí, ale s prázdnou. Jen jeden z nich žene před sebou nepřátelského jezdce - bez koně.

Chvíli je tam níže na svahu blíže obilí vidět černé hemžící se stíny. Z temna slyšet i hlasy a zdá se, jako by jejich směsicí pronikl bolestný hlas. A opět ticho.

Jezdcové se za svitu blýskavice vyhoupli do sedel a zvolna sjíždějí níže k polím a zanikají na úzké tmavé travnaté stezce mezi obilím. A jak se opět tiše, bez zahřímání zablesklo, nevidět už než lán polí, klas na klasu, do nekonečna.

Zase noc temná, tichá, plná lahodné vůně z obilí a mateřídoušky.

Daleko, již daleko ozval se opět hlas polní trouby, avšak jinak než prve. Snad svolává poražené, rozptýlené jezdce. Jeho zvuk slabě dozníval, donesl se až tam pod les k mrtvým druhům, kteří leží ve zdupané a zkrvácené trávě.

Neslyší - a přec!

Tam ze tmy, z obilí opodál ozval se hlas, jako by člověk zasténal. Ale noc neslyší, je hluchá.

Pojednou se na druhém konci lánu vyšvihla nad obilí jako by divná postava v bělavém rouchu, jako by se jí zpod nohou zajiskřilo, zašlehlo. Ten zášleh ji strávil odspodu, ona však roste do výše. Nač světlo blýskavice? Země vydala oheň, a ten tráví její plod.

Obilí chytlo, hoří.

Oheň jako hladový hltá úrodu a prudko se dere hustým lesem klasů. Stvoly se bleskem nítí a řeřavé se kroutí, černají, bělavým popelem se rozpadávají. Klasy, žárem pohnuté, se jako úzkostí chvějí před plápolem, který se na ně žene, kloní se, smahnou a padají z planoucích stvolů do rudého stojazyčného žáru, který odspodu zuří, i po klasech letí. Je slyšet sykot i praskot. Zrno, které mělo být chlebem, se praží.

Vzduch, prve tak vonný, je pln zápachu z hořící úrody a černavého dýmu, který početnými sloupy stoupá k nebi, letí před plameny.

Oheň se úžasně rychle šíří. Obilí, suché jako trn, ihned chytá a hoří jako troud, a není nic ani nikoho, kdo by zadržel, zastavil tu zátopu ohně. Lán žita hoří po celé šíři, a teď plameny skočily přes úzkou mez a vrhly se na sousední lán. A již mez zmizela. Plameny podél se klenou a pojí. Černá nehnutá prve hladina klasů je živým ohnivým jezerem, jehož vlny se dmou a padají a jako blesk dále se ženou.

Kde se zastaví?

Z plamenného jezera slyšet sykot, praskání i živý hlas. Nejedna lasička, nejeden křeček piští a utíkají smrti, a tam se mihla liška, která si vyšla na lup, sama prchá před strašlivým lovcem.

Tichá noc ustupuje, její závoj se tratí. Záplava vyšlehla vysoko do vzduchu nad požár a kolem a rudá zář padá na palouk před lány, osvětluje ty, kteří ji roznítili: houfec jezdců v kalpaku, v bílé atile se žlutavými šňůrami, v bílých nohavicích a v červených botách. Ziethenovi husaři, vítězové v právě pominulém boji.

Ti, kteří z nich uvrhli v plápol boží požehnání a naději ztýraného rolníka, stojí dosud u koní. Zplodili tu zkázu za souhlasu všech ze surové bujnosti a zpupnosti, z nelítostné a nelidské mstivosti. Smáli se a pokřikovali, když oheň vzplanul; teď nad hrozným i krásným divadlem umlkli. Růžová zář se chvěje na jejich bílém šatu i na osmahlých tvářích, přes jejichž spánky spadají rulíčky vlasů ke dlouhým knírům. V té záři se lesknou jejich zbraně i kov na řemení koní.

Ale ten svit bledne, posouvá se níž, ustupuje tmě, spěchá za ohněm, který obilím letí dále k lesu. Zář se míhá ještě po trávníku, přes spáleniště kvapí po bělavém popelu, kterého tu husto, a zanechává palouk i jezdce šeru, tmám. Oheň už dobíhá konec lánu. Travnaté úbočí i les jsou v plném krvavém světle.

Lesní holub probuzen, oklamán září, zahoukal; i jiné ptačí hlasy zazněly, zanikly však neslyšeny.

Ale tam dole, u samého obilí, ozval se výkřik lidského hlasu, děsný a strašný, který jistě pronikl nebesa.

Na zemi ho však nikdo neslyšel, a kdo ho zaslechl, nedbal. Tam odtud zněl, co ta boží muka stojí na mezi. Rudá, přejasná zář je polila a probůh - ke sloupu je někdo zrovna pod svatým obrazem natuho přivázán.

Červený plášť mu visí z ramenou, pod pláštěm se modrá dolman. Hlava bez čapky, na prsa skleslá, se pozvedla. Stará hlava se šedivými kníry; a rulíčky na skráních jsou již bílé. Sám jediný, ubožák, padl do zajetí a vítězové tak ho zanechali. Na tomto jediném starém bojovníku mstili se strašnému Trenkovu sboru, který jim už tolik druhů ubil.

Starý pandur znovu vykřiknul.

Nadarmo se hlasem i svaly namáhá.

Pevně ho přivázali. Vzduch je už dusný, horký, pln zápachu a jezero plamenů se žene blíž a blíže, syčí a prská. Před ním se valí dým. Sloup vedle sloupu, sloup nad sloupem, a vše se slévá v jeden dusivý hustý mrak. Naposled se zakmitla boží muka v plné rudé záři a na nich starý pandur - a již vše zaniklo, i les v pozadí ve spoustách hustého dýmu.

Vtom se z mraků spustil hojný déšť.

Nebe vyslyšelo zoufalý výkřik - ale pozdě. V ten okamžik také zazněl kdesi daleko žalobný hlas zvonu. Volal na poplach a vyzváněl zároveň starému panduru, který v tu chvili sám, opuštěn tak bídně skonával.

Stalo se za letní noci léta Páně 1745 nedaleko hranic našeho království na straně kladské...

(povídka "V temnu" od Aloise Jiráska z roku 1882)

I malé zastavení může přinést velké poznání, nemyslíš?