Jiráskova opravdu velmi nepovedená hra

I mistr tesař se někdy utne, praví staré přísloví. Ani Alois Jirásek nebyl výjimkou. Jeho moralistní hra Samota měla možná v době svého vzniku jakžtakž nějaký ohlas, dnes se však jeví jako celkem zdařilá parodie. Posuďte sami...

Samota (1907) se Jiráskovi - z hlediska dnešního čtenáře - opravdu nepovedla. Rozhodně jí ublížila nejen chatrná výstavba a ploché postavy, ale i do očí bijící snaha Jiráska vyjádřit svůj názor na tehdejší nové směry, jehož zástupci na něj opravdu přehnaně a nevybíravě útočili, což těžce nesl. A tento názor je silně negativní, ba až nové směry a názory degradující. Jako by se Jirásek nedokázal povznést nad útoky, které zažívá každý kontroverzní spisovatel.

Životnost a aktuálnost Samoty je dle mého názoru i přes několik zajímavých a vskutku moudrých myšlenek minimální. Vše je v ní totiž už od začátku jasné. A tato jasnost je pro Jiráska dost netypická – hraničí se skutečně hloupým černobílým viděním nastíněného konfliktu. Hra působí spíše jako typické mentorské kázání starého člověka mladým.
Konflikt je vlastně jednoduchý - na venkovské samotě se odehraje střet mladých se starými a jejich názory na život, hlavně na věrnost a partnerské soužití...
Rozhovor dvou tehdejších mladých slečen začíná podle Jiráska takto:
- Když jde maminka tak pomalu. U myslivny jistě již tancují.
- Že můžeš po takové zábavě toužit. Ach, já bych raději ostala tu, v tom tichu. Oh, miluji ticho a samotu.
- V Praze jsi toho ticha měla a samoty.
- Ale zase ten život v tom ruchu! Ach, nábřeží, Ferdinandka, osvětlené sály plné studentů, přednášky z estetiky, filozofie... To je život! Ale tady, co tady. Tady není člověka, který by znal Verlaina. Ach, v domově mne nostalgie tíží, a zrovna bych plakala, pomyslím-li, že by mne naši nenechali zase do Prahy. Tady takové banální zábavy...
Ale i Jiráskovy mladé slečny se zajímají o chlapce, i když to není tak jednoduché:
- Ten je tu jediný, který má erudici.
- A píše básně.
- A rozumí snad nové ženě. Jen kdybych to věděla, kdybych to věděla...
- Co?
- No rozumí-li opravdu...
- Nové ženě? Ó, ten jistě.
- Ale mít jistotu. A já ji musím mít...
A píší i dopisy:
- Aby děvče psalo pánovi!
- Ty jsi ještě staromódní. Což nemám k tomu práva? A chci mít jistotu...
- Cos mu, prosím tě, psala...
- Co se končí život dvacátým rokem? Nemá již pro mne nic v zástavě? Co pak je to, co jsem dosud prožila, vše, co život může dáti? Jen trochu slunce, trochu umění. Zachraňte mne, mám potřebí opory, zvláště nyní. Jste vy to vznešené Goethovy a Byronovy...Nebo ty středověká mystiko, nebo ty, Budho s tvojí nirvánou. Ach vy všichni jste těšitelé, ale Jara mi nenahradíte...
Pak přijde první názorový střet, a sice mezi městem a venkovem:
- Jak se vám na samotě líbí?
- Tady je každý den za dva, každý nekonečně dlouhý. Nudím se strašně. Pořád jedna řeč, o poli, o hospodářství.
- To je jejich život.
- Ach, jak je malý.
- Ale přirozený a užitečný. Umět a moci ve svém tak žít, jako žijí tady, spokojeně a užitečně.
- Aj. silný venkovský vzduch na vás už účinkoval. Ale je štěstí, které uznáváme, po kterém však netoužíme. Já alespoň bych po takovém štěstí si nezateskla. A tak tu všichni nahlas mluví, zrovna křičí. Rozčilovalo mne to.
A konečně střet mladých se starými:
- Uvelebím se tu, navážu na mladá léta a budu je žít quasi v jednom dál...
- Je-li možná. Ale vy můžete, pane profesore. Měl jste mládí.
- Měl, ano. Mládí, které bylo skutečné mládí, neotrávené. Mělo ideál a ne jen ironický smích a samou hlodavou skepsi jako je teď. Vy mladí teď o životě jen uvažujete, ale nežijete.
- Bylo tolik zklamání u nás, přišel smutek z neutěšeného, malicherného našeho života, z našich neúspěchů...
- Ano, a z toho nechuť, ochablost, resonování i povrhování. Shaslo nadšení a už není ani lásky. A to je to nejhorší. Ted omrzelost quasi panuje, anebo zas fráze "Vyžít se!" A co pak - být vyžilý. Ne vyžít se, ale žít, zachovat si radost ze života.
- Rozvojem vnitřního života vzrostlo i měřítko. Jsou nová hlediště a staří se tvrdě vzpírají proti novým proudům.
- Vzpírají, bodejť, ale ne všichni a ne všemu. Všecko nové a mladé ještě není pokrok. A měl bych proto, abych se zdál moderním, hanit všechno staré i to, co je dobrého, velkého, a chválit všecko nové? Mám nadšeně velebit i pěnu i bubliny jak jdou s novým proudem, a obdivovat se jepicím nad ním? Obdivovat se těm, kteří stojí na břehu, jalové napodobitele bez svého rázu, domýšlivé kopisty, kteří křičí a myslí, že oni jsou ten proud, ta síla nových myšlenek?
- To bývalo při každém velkém hnutí.
- Ano, ano, ale ten křik klame, svádí, terorizuje.
- Jen slabé.
- Ale v mlází a v osení je z toho potlučenina...
Střet nového se starým kulminuje:
- Věřte, že mne z toho až úzkost pojímá, jak se připravujeme do těžších zápasů, udeří-li ta těžká rána od půlnoci, jak ucelujeme charaktery... Ale tohle snad abych ještě pověděl, že nerozumím dvěma teď módním slovům - úspěch a uplatnit se. Teď se měří a cení všechno dle úspěchu a ne dle hodnoty...
Hru však korunuje milostný dialog tehdejších moderních mladých lidí:
- Proč prcháte, slečno?
- Ze hřmotu banální zábavy.
- Snad na cestičky pro romantické, sentimintalistní, staromodní milující.
- Já? Těch cestiček nehledám.
- A kdo s erudicí by je také hledal? Vždyť všecka ta romantika tristně končí manželstvím.
- Ó, dosud není možná manželství se tak docela zřeknout.
- To vy, slečno, vy tak moderní?
- Jsou přece ohledy na rodinu, na společnost.
- To je slabost a zpátečnictví. Volnému člověku je pouto manželství jenom směšností.
- Myslíte, že právo individua...
- Ano, právo individua je prvním zákonem, a proto rozbít stará pouta, zdeptat všecky předsudky a na ruinách šosácké vázanosti zeptá se nový muž nové ženy - chceš být má?
- Ah
- A sevrou se v náruč a vykřiknou jediným výkřikem v extasi blaha a potom se rozejdou.
- Rozejdou se...
- Ano, oba volní, ničím nezávazaní.
- Ale, což, kdyby...
- Ano, vím, co chcete namítnout - děti. Viďte, což kdyby děti. Děti! Také předsudek, stará teorie. Lidé nejsou kvůli dětem, ale každé individuum kvůli sobě! Ano, slečno, vyžít se, to je jediný zákon. Sensace nervů. Všecko ostatní je cop.
Dojde i na životní účtování:
- Ale nač vzpomínat. Minulost zkalena i přítomnost - jaký život. Den za dnem bez radosti a pozorovat a i na sobě pociťovat staré pravdy, jak všude jen samé sobectví, samá lež, v nás, v jiných, lež z marnivosti a nestatečnosti, lež ze zdvořilosti i přátelství, když se lží vstupují v manželství a se lží v něm žijí, když se lží umírají, když lež i po smrti panuje. Ano, a pravda, holá pravda ztrpčuje život a lež jej oslazuje. A je jí plný život. Nenávidíte ji a ona vítězí. A tak jak žít, jak. Už jen pozorovat neužitečný svůj život jako přírodní postup s určitým, neutěšeným koncem.
A další moderní namlouvání:
- Ach slečno, jaké štěstí. Nemohl jsem vám říci, že u vás, která máte takovou erudici a povznášite se s indignací nad bornyrované předsudy, která...
- Má hořké zkušenosti a zklamání už ve svém dvacátém roce...
- Ano věřím. V tom banálním milieu úzkých, šedých obzorů. I já to znám. Ale triumfující pohrdání povznese vaši psychosu nad všednost a prchnete v kvetoucí sady umění, plné tuberos a asfodelů...
Nevěra nakonec sice nezůstane i přes vznešené fráze neodhalena, ale ti, kteří se o ní dozvědí, staří či mladí, o ní v dojemné shodě před ostatními raději zalžou.