Obětovaný - strhující příběh z 13.století

Neklidné Čechy 13.století jsou jako stvořené pro nádherný středověký příběh...o zradě, lásce, hrdinství i obyčejném životě.

Vítězná bitva

Prve než všichni Kumáni vsedli na koně, spatřili ženoucí se bojovníky. Nabyli jistoty, že je to nepřítel. Nemožno uniknout - a vzdát se, na to nikdy nepomyslili. Věděli, že oni nikoho nešetřili a že také Čechové dnes šetřit nikoho nebudou.

"Sem, sem ke mně!" křičel chraptivým hlasem Alpra, chán, a mával zahnutou šavlí. Kumáni, kteří tu zůstali, kupili se kolem svého vůdce. Četný zástup pronásledovatelů rozdělil se tak, že se kumánská četa ocitla ve skřipci. Čechové jich nevyzývali, aby se vzdali, a osmahlí synové širé pusty o milost neprosili. Byli připraveni na poslední zápas a smrt. Chánovi zbylo sotva tolik času, aby promluvil několik slov k věrnému Aješinovi, který tiskl k prsům jeho vyděšeného syna...

Koně supali, ržali. Nastalo kruté zabíjení. Kumáni se zoufale bránili přesile. Samotný chám padl.

Neobvyklá kořist

"Hle, vladyko, jakou kořist vedeme!" volal žoldnéř vesele. Vladyka Ctibor spatřil, jak jeden z jeho bojovníků táhne za sebou nepříliš šetrně asi desítiletého chlapce.

"Kdo je to?" "Mladý vlk, šelma již z mládí kousavá. Našli jsme ho tam mezi zabitými. Je asi mdlý, snad také polekaný, sotva nohama plete. A co s ním? Viděli jsme, že má pěknou sukénku - a jak mu ji Váňa rozepjal, zableskl se mu na prsou zlatý křížek na černé šňůrce - pohan není, povídám!"

Vladyka při tom vypravování ustoupil kousek stranou a chlapec náhle vykřikl - spatřil totiž mrtvolu chánovu. Vymknul se z ruky překvapeného žoldnéře a sklesl u hlavy zabitého, volaje naříkavým hlasem nějaké cizí slova. Všichni jen tolik porozuměli, že má chlapec velký žal pro mrtvého. Vladyka byl hnut lítostí.

"Snad je to jeho otec. A což ten starý, u kterého jste chlapce našli. Je mrtev?" "Dýchal ještě - nechali jsem ho -" "Hned tam běžte, a možná-li, vzkřiste ho a pomozte mu! Dejte mu napít, zavažte mu ránu. Vezmu ho s sebou! Ale pozor na něj - Kumán je jako kočka. Otřese se, kdybys mu i palici dal, a uteče."

Na druhé straně tábora

Na opačném konci tábora uherského, nedaleko řeky Moravy uhostila se družina korouhevného pána, pana Čeňka z Červené Hory.

Ten vyšel ze stanu, do kterého před chvíli vkročil, jenže ne sám. U vchodu stál proti ženské postavě, s níž se dal do hovoru. Vojáci je dobře viděli, ale neslyšeli. Tolik jen pozorovali, že se na jejích ňadrech lesklo zlaté vyšívání a že tmavé vlasy splývaly volně po zádech. Ráno ještě blyštěly se jí v kadeřích nad čelem zlaté penízky, které však lakotná ruka českých žoldnéřů dnes odpoledne strhala.

Ovšem nedivili se vojáci ani za mák, že se té Uherky, nebo co je, pan Čeněk tak upřímně ujímá, byla půvabná a sličná.

Pan Čeněk hleděl soucitně na sličnou ženu:"Jsi křesťanka, krajanka!" "Bůh se nade mnou slitoval. Uvidím zase vlast, jsem totiž z Moravy, Svatava. Zabili mi krutého muže, kterého nenávidím - a přec bych byla povděčna, kdybych se směla vrátit do uherské země, kde jsem tolik zkoušela. Mám syna! A teď ho již nemám, a Bůh milý ví, shledám-li se s ním!"

"Nenaříkej paní, vždyť není ztracen. Tábor není svět, zítra ho prohledáme naruby - a zajisté jej najdeme!"

Osudová přísaha pomsty

Alan - chlapec, kořist pana Ctibora - sešel se konečně se svým vychovatelem, kumánem Aješinem. Oba jako zajatci ve stanu českého vojska. Zvenčí byl slyšet radostný ryk sešikovaných houfů. Přicházel sám král Přemysl...

"Podívej se a pamatuj si, cos viděl a slyšel. Pamatuj si to, synu chána Alpry. Zničili náš kmen, tobě otce zabili a nyní se radují. Pamatuj si, jak bratry tvé rozehnali, jak tebe i mne soužili, pamatuj, až dorosteš, a pak jim oplať a pomsti se. Tys chánův syn, mohls být pánem, a oni z tebe učiní otroka bídnějšího, než jací sloužili tvému otci!"

Panu Čeňkovi se nepodařilo Svatavina syna najít. Odvezl si ji k sobě na tvrz, kde žil jako vdovec se svou dcerou...

O lásce

Pan Čeněk seděl u okna a hleděl do podzimní noci. Bylo mu pusto v duši. Sezval veselou společnost, smál se na chvíli, pak ho omrzeli. Pil, zpíval a - nezapomněl. Tak bude pořád, pořád, až ona odejde...

A zůstane-li?

I Svatavě se v duši probouzelo pozdní jaro první lásky - první paprsek zasvitl uprostřed bitevní bouře, první vánek zavanul za hlomozu zbraně na srdce až dosud citem nehnuté, pohřížené v žalu. Ale ona si nebyla toho vědoma. Jaro se budilo zápasíc dosud s chladem a tmou bolestí.

Lidé, které často navštívilo neštěstí, nemohou se zplna oddat blaženému citu - zabloudí-li k nim jednou štěstí, nevěří v něj a ulekaná mysl vidí již zase stín nadcházejícího neštěstí.

Zůstala!

Otroctví

Alan s Aješinem sloužili mezitím na tvrzi pana Ctibora, na Heřmanicích.

Zde se sice čeleď měla dobře, ale s Aješinem to bylo něco jiného. Toho nešetřili, toho se nikdo nezastal. když od rána do večera musel dělat tu nejtěžší práci. Kumán! Lupič! Každý myslel, že toho věru nezasluhuje, že by měl vlastně viset. Žádný ho tedy nepolitoval, žádný s ním vlídného slova nepromluvil. Aješín však nezkrotl - zůstal takovým, jakým byl. vzdorným, urputným a nikdy nevyjasnil líce, nikdy nepohlédl vlídněji, lidsky. Nedala mu krutá zášť, kterou jen málo tajil..

Jedinou útěchou mu byl Alan. Lnul k němu vášnivou příchylností, a často o něm přemýšlel i za tuhé práce i za noci, kdy ležel na slámě v tmavé komoře. Snil o něm jako o dědici svého kmene i své pomsty, a trnul pomyšlením, že by Alana odcizili tak, až by přestal být pravým Kumánem.

Alan Aješina rovněž tak vyhledával jako on jeho a nejraději u něho meškal a poslouchal o širé stepi, jeho kmenu... A když chlapec na matku vzpomněl, Aješín o ní mluvil tak, že syn musel se od ní odvrátit.

Obětovaný

"To je ta ostatní kořist, pravé kumánské dítě!" dozvěděl se kněz Štěpán při své návštěvě Heřmanic. "Umí se modlit, ale nejraději je u koní a pak u toho starého, má to v krvi. Je jako křeček, hned by se rval! To pokolení jako by citu nemělo. Co tu je, nezastýkal, nezaplakal si, leda zlostí a vzdorem!"

Kněz hleděl na osmahlého chlapce, který právě zmlátil šafářova hocha.

"Chlapec je z matky křesťanky, zajisté to byla řádná, zbožná žena. Byla snad nešťastná zajatá, jak rozum dává, slitujme se nad tímto chlapcem. Otec jeho byl Kumán a mnoho zajisté prolil křesťanské krve. Nechť syn smíří otcovu vinu. Budiž našemu klášteru oblatus, tj. obětovaný!"´

Útěk

Tak nastal mladému Kumánovi nový život. Dokud mu všecko v klášteře bylo nové a neznámé, dotud nenabývala tesknota nad ním vrchu. Ale ani na okamžik se mu v klášteře nelíbilo. Všude samá zeď, klenba, a těch černých, vážných mužů, kteří vespolek sotva promluví, nezasmějí se...

Druhové ho zřídkakdy mezi sebe vzali, skoro vždy na něj volali posměšně. Nikdo ho neměl rád a on také k nikomu nepřilnul. Popouzelo ho, že musel starším žákům sloužit...

A tak jakmile přišla příležitost, utekl ven, na svobodu!

Bouře

Hřímání hlaholilo čím dál více, Alan zabloudil. Hrom řval. Chlapec unavením a již také strachem zmořený pustil se ke skále, ale prudké zablesknutí jej zastavilo. Nežli se dal znovu do běhu, zablesklo znovu, pak strašlivá rána - praskot, jako by skála, vše kolem i země se trhala.

Alan, syn Alprův, ležel na zemi jako zabitý...

Shledání

Alan se probudil na Červené Hoře - v lese jej našel starý plebán, který zrovna mířil na Červenou Horu. Jaké bylo jeho překvapení, když se po probuzení setkal se svou matkou, nyní již nově provdanou!

Pan Čeněk byl na Alana vlídný, nicméně Alan umlkl vždy, kdykoliv otčím vstoupil do komnaty. Nikdy také vesele a důvěrně se na něj nepodíval. Ani ke své nevlastní sestře nebyl Alan jinačí. Věděl, jak pan Čeněk i jeho vlastní matka s ní přelaskavě jednají, jak se ve všem snaží vyplnit její přání. Závist vzbudila v jeho srdci nejednou touhu, aby tomu děvčátku ublížil. I na matku se horšil.

Svatava mnoho zkusila. Trnula, kdykoliv byl Alan v dědině, nad jeho zachmuřeným, vzdorným chováním, bála se, aby Markétce neublížil anebo Čeňka neurazil. Viděla chlapcovy chyby, které prve neviděla, nebo lehko vážila.

Viděla je nyní jasně a přece je omlouvala. Omlouvala ho, že k ní nelne, až i sobě v duchu vyčítala, jak bude dál?

Pak se stalo to, co se jednou mělo stát - Alan neodolal zlobě a děvčátko hrubě uhodil, až spadlo na zem a citelně si ublížilo.

Bylo rozhodnuto. Alan půjde zpět do kláštera.

Po nějaké době

Král Přemysl Otakar padl v bitvě na Moravském poli. Zemi drancovala vojska Oty Braniborského, nikde nebylo bezpečno.

Na Červené Hoře chyběl pán - jel jako mnozí ostatní do boje proti braniborským drancovníkům. Svatava s dospělou nevlastní dcerou Markétou osaměly.

Jednoho večera se kdosi domáhal vstupu do tvrze - byl to Alan. Kdysi se mu podařilo znovu uprchnout z kláštera a setkat se s Aješinem. Nyní se objevil s doprovodem a se svou milenkou Etelkou tam, odkud jej vezli do onoho nenáviděného kláštera, a rozhodl se zde delší dobu zůstat.

"Jsi tu již několil dni a ještě jsme si nepromluvili. Vyhýbáš se-" "Nevyhýbám, nechci však být obtížným, abys snad zase nepomyslela na klášter!" "Křivdíš mně, kdybys věděl.." "Nechme toho, nerad o tom slyším, jak moje vlastní matka mnou opovrhla a mne se chtěla zbavit, velmi mě to dráždí." "Považ-" "Všechno jsem povážil a nezapomněl. Ale protos přišla? Zajisté že nikoliv, ale proto, co tu chci, proč jsem přišel, a co ti lidé se mnou a kdy zase odjedu, co?" "Je to pravda a není. Kdybys věděl, co jsem pro tebe zkusila, neřekl bys, že jsem tě zavrhla a tebe se chtěla zbavit. Stala jsem se ženou tvého otce proti své vůli, nemilovala jsem ho. Pak jsem v zajetí poznala Čeňka, dal mně všechno, klid, lásku." "A protos mne obětovala, abych mu nepřekážel, dalas mě do kláštera, vlastního jediného syna! A teď nemile neseš, že jsem se vrátil! Nech kázání, sám se starám o sebe!"

A jak to nakonec všechno dopadne? Dojde i na krutou pomstu?

Stane se toho opravdu ještě hodně. Příběh je velmi barvitý a strhující, prolínají se v něm několikeré osudy, stojí za to si jej přečíst od začátku až do konce, své čtenáře určitě nenechá v klidu.

Takže stačí si vzít do ruky cca 250stránkovou povídku Obětovaný Aloise Jiráska z roku 1880 a nechat se unášet nádherným textem, mistrnou stavbou, vzrušujícím příběhem a zajímavým rozuzlením.

Jedná se totiž o povídku, která by rozhodně neměla zůstat zapomenutá.