P.Eustach

Lidský pohled tajuplné povídky do tajemného světa obyvatel klášterních zdí neztratil dodnes své literární kouzlo a lehce naznačený, zato však všeobecně srozumitelný motiv, platný jako mistrná pointa povídky, dokáže i dnes přiblížit dnešním lidem city našich dávných předků.

Kolik bylo jen popsáno papíru, kolik jen generací vydalo svědectví o sobě i své době! A přece jen pramalé torzo zůstává přístupné dnešním čtenářům.

Mnohé je zapomenuto a tlí v archivu jako pouhá archiválie přístupná snad jen několika badatelům. A přitom kolik života se v nich skrývá. Kolik pochopení a inspirace!

To samé platí i o pozapomenuté povídce z roku 1889 o páteru Eustachovi. Tak hluboké pochopení lidské duše, složité a nepřístupné svým životním osudem, na malé ploše, prostřednictvím atraktivní literární formy povídky s tajemstvím a ve zkratkách, které vnímavý čtenář pochopí a domyslí, je svědectvím mistrovského umění svého autora, Aloise Jiráska, pro něhož je tato povídka ukázkou jeho špičkové povídkové tvorby, bohužel dosud stále nedoceněné.

Ostatně, posuďte sami...

Novicové a klerikové jednoho pražského kláštera, z jehož oken je utěšená podívaná na Vltavu i ruch Karlova mostu, na Malou Stranu, Petřín i královské Hradčany s letohrádkem královny Anny, se zaměstnávali rok co rok tím, jak by pronikli tajemství pátera Eustacha.

Sice také jeho řádoví bratři, starší kněží i sám převor, byli zpočátku dost zvědaví a toho žádostiví, aby zvěděli, proč se P. Eustach tak podivně chová; než časem, když viděli, že je jejich snažení marné, ochabli ve všelijakém zvídání, a také proto, že svému podivínskému řeholnímu bratru již přivykli.

U noviců se však zvědavost každý rok obnovovala, neboť P. Eustach rázem vzbudil podivení každého z těch mladých mužů, kteří se uchýlili do klášterní samoty. Každý z noviců se jistě zarazil, když poprvé spatřil jeho dlouhou, vyzáblou postavu, s hlavou dopředu nachýlenou, v černém řeholním rouše, beroucí se zvolna a jako by mdle dlouhou klášterní chodbou, když se mu událo pohledět do knězovy tváře žluté jako vosk, vpadlých tváří a mdlých, šedomodrých velkých očí, které zapadlé pod husté obočí měly výraz tak zvláštní.

Novicům se to ještě nejspíše podařilo. Těch si P.Eustach, když je potkal na chodbě, ani nevšiml, ani jejich pozdravení. Jako by jich ani nebylo. Zato když měl potkat některého z kněží, ihned, nemoha se již obrátit, ustoupil do okenního výklenku, a tu, hubené ruce zastrčené v klerice, hleděl ven na nádvoří, obklopené klášterními budovami, a stál tu s šíjí dopředu pozahnutou a neodvracel svůj zrak z několika stromů, jako by kdož ví co na nich viděl. Tu zůstal tak dlouho, až ten, kterého měl potkat, nadobro zašel. Tak učinil každému i samému převorovi. Jen u tabule nebylo možné se vyhnout společnosti. Do refektáře mezi ostatní musel. Než ani zde si nikoho nevšímal. Přišel nejposlednější, před samou modlitbou, usedl po ní na své krajové místo a pak se už jen díval na talíř. Jinam skoro svůj zrak ani neobrátil. Na talíř sice hleděl, ale samého talíře si málo všímal. Jedl skrovně, nejedno jídlo vynechal. Po jídle vstal, zašel rovnou cestou do svého bytu o dvou pokojích a zavřel za sebou dveře.

Po druhé hodině se odebral do klášterní kanceláře, kde, jak mu jako knězi deficientovi uloženo, konal rozličné lehčí práce, jmenovitě přehlížení účtů a dopisů ze dvorů patřících klášteru. Seděl tam vždy až do soumraku a ve své práci pokračoval opět dopoledne. Tak se dálo den co den. Byl-li ve svém bytě, byl jako v pevnosti, či v doupěti. Vždycky tam meškal při zavřených dveřích a nikoho nevpustil, pranikoho. Ani ne starou klášterní pradlenu, kdykoliv si přišla pro prádlo. Ta, jak zaklepala na dveře, a on se přesvědčil, že je to ona, pootevřel jen málo dveře a rychle podal pradleně prádlo, dveře pak opět nakvap zavřel.

Zrovna tak vždy pochodil starý Cyterák, který pánům v klášteře prášil šaty a cídil boty. Byla to stará vojna, ale jako mravenec, svěže zardělý a chytrých, živých oček. Tomu vždy P.Eustach postavil boty před dveře a šatstvo podal zrovna tak jako staré pradleně. Tak se také dálo, kdykoliv Cyterák přinesl v kornoutě tabák. P. Eustach totiž šňupal. To byla jeho jediná vášeň.

To všecko Cyteráka dost hnětlo, neboť byl by tuze rád zvěděl, proč se ten podivín a mrzout tak zavírá a co snad tajemného ve svém bytě chová, že tam nechce nikoho pustit. Byl, klášterní sluha, ač starý voják, náramně zvědavý; pak dychtil po domnělém tajemství nejen ze zvědavosti, ale také proto, aby mohl přece něco povědět a o tom vypravovat. Vykládal tuze rád a vypravoval zrovna tak chutě, jako vášnivě kouřil. Byla to skoro ostuda, tak alespoň on pomýšlel, že nemohl o P.Eustachovi nic zevrubnějšího povědět. Kdyby alespoň bylo možné jen jednou se podívat do toho záhadného bytu, a třeba jen nahlédnout, jen mrknout!

Ale to se P.Eustach pokaždé, když mu šatstvo nebo tabák přinesl, do dveří jen málo, skoro na skulinu pootevřených dveří tak postavil, že nebylo do pokoje vidět, a tak si rychle vzal tabák nebo šaty, jako by byl Cyterák nakažen morovou ranou. To všecko klášterního sluhu velmi mrzelo. Kdyby se ho alespoň nevyptávali! A to rok co rok bylo to první, nač se ho novicové dotazovali! Co měl povědět? Nic jiného, než co tisíckrát už pověděl. Říkal to již skoro pokaždé stejně, drže dřevěnou dýmku za hrdélko v dlani mezi palcem a ukazoval a šermoval jí za řeči, jak se živě rozpovídal. Když to posledně novicům a klerikům vypravoval, to již byl mrzutý.

"Co bych řekl," začínal Cyterák, "Mnoho toho není. Před lety poslali velebného pána z Prahy ven, na klášterskou faru, za faráře. Pak ho odtamtud zase vzali. To byl jako defecient." (Tak Cyterák vyslovoval).

"Tenkráte jsem byl už v klášteře, a dobře se na to pamatuju. Přijede, přiklátí se se kočár, zelený, odřený okroč s tmavomodrým polštářem, na vysokých pérách, takový staromódní, že na něm Eva jezdila, zastaví se u nás, jako před klášterem, a z něho vyleze v tmavomodrém límcovém plášti pan farář, jako páter Eustach. Měl čepici s ušima; bylo to na podzim. Už tenkrát byl divný. Pozdravil jsem a ostatní také, ale on sotva odpověděl a zrovna k panu převorovi. Pak přijel ještě vůz a na tom ho přestěhovali. Něco starého nábytku, něco knih, odnesli to do pokoje, a od těch dob tam lidská noha nevkročila, kromě něho samého. Od těch časů také ven nevyšel. Ani jednou nebyl venku, co já pamatuju. To, co dojde do kostela, pak do kanceláře, k obědu do refektáře a pak odpoledne zas do kanceláře, to je celá jeho procházka. Inu podivín, podivín."

To řekl před novici, ale v duchu si pomyslil:

"Protiva, copak mu kdo udělal, že je tak nelidský, takový mrzout."

"Tak tam u něho nikdo nebyl?" ptal se jeden z noviců, který to nemohl pochopit a uvěřit.

"Nikdo, prosím, nikdo."

"Ani ne pan převor?"

"Copak by tam dělal? Co s takovým pavoukem."

"A jak pak s uklízením, vždyť přece..."

Cyterák se zasmál.

"Ano, ano, s uklízením!" zvolal. "To by se slavný konvent něco naplatil, jedno panství by na to padlo, na samá košťata, kartáče a smetáky, kdyby jich každý pán tolik spotřeboval, jako pan páter Eustach!"

"Tak si snad nedá ani poklidit?"

"Za všecka ta léta v jeho pokoji nebylo, prosím, ani štětiny, neřku-li smetáku. Nic - ani prach si nedá utřít, ani vymést, ani podlahu umýt."

"To ono to tam pěkně vypadá."

"Také říkám, že je tam jako v poušti."

Když ho mladí páni nabádali, aby se vynasnažil do pokoje aspoň nahlédnout, bránil se sice pokaždé a říkal:

"To je marné. To je marné. To je jezevčí doupě. Kdo by se tam dostal!" Nicméně se dost namáhal, pozoroval P.Eustacha, číhal u dveří, zrak napínal, když se pootevřely, a večer vlezl také pod okna knězova bytu a pozoroval je, když k ním přímo a do nich nemohl nahlédnout. Nikdy však nic zvláštního nepřinesl a oznámil jen, že viděl světlo, ale stín v něm žádný.

"A bylo to v obou oknech?"

"Ne, jen v jednom. U předního pokoje. Ve druhém byla tma."

Než asi dvakrát zpozoroval, že zář z prvního okna se ztratila a že pak proskočila v sousedním okně. To přešel kněz samotář z prvního pokojíku do druhého; omeškal se tam pokaždé drahnou chvíli, jak bylo možné soudit podle záře v okně.

A více nic. Až tu posledně Cyterák všechen vzrušený zastavil mladé pány na chodbě.

"Něco mám!" ohlašoval. "Něco mám!"

Tušili hned, že něco o podivínském, mrzoutském P.Eustachovi; skupili se kolem starého sluhy, který začal živě vypravovat:

"Šel chodbou, z kanceláře - kývl na mne a šel. Ale ani slova; on nic, já také nic. On napřed, já za ním. Pak otevřel dveře a vešel do pokoje. Pro peníze na tabák. A nezavřel za sebou, račte povážit! Jen přivřel, a nezavřel. To asi myslel, že se hned vrátí. Já stál venku a čekal. Myslím si: Kdyby ses jen trochu omrkl. A už se krčím a dívám; ale nic - skulinka byla malá. V tom slyším, že otvírá nějakou skříň a v tom už také sahám po dveřích, pomaloučku je pootevírám. Krčím se, oči vyvaluju - Ale tu máš - bouch a bác - už je přirazil, klíčem zarachotil, a zavřel mně zrovna před nosem, a já stál venku. Chvíli čekám, že snad spustí, ale ono nic, ani hlásku. Čekám ještě, ono zase nic. A tak jsem šel. Ale pro tabák už ne. To se nějak tuze rozehřál. Ani tabák už nechtěl! Není-li pak to..."

"Co jste uviděl?" ozvalo se dychtivě z několika úst najednou, a zraky všech upřeně tkvěly na starém.

"Co jsem viděl. Poušť. Jak jsem říkal, poušť. Jen se mně to mihlo, neboť velebný pán mne hned zmerčil. Byly tam stůl, staré kanape, židle, skříň, všecko nějak šedé, popelavé; všecko v pokoji, i podlaha, ale tu drazí páni, bylo něco divného. Sem tam nějaké černé skvrny. Bůh milý ví, co to bylo. Když jsem se nemohl ani trochu rozhlédnout. Tak jen vím, že tam je vše nějak šedivé, jistě od prachu; jak by ne, jako v poušti, a pak ty černé..."

To bylo vše, co proniklo v širší známost o tajemném bytě P.Eustacha. Ale smělec, který se na ten výzkum odvážil, také to zaplatil, odpykal.

Vícekrát nešel P.Eustachovi pro tabák ani nesměl přijít k němu pro boty a šaty. Ty vždycky odnesla stará pradlena.

Novicové a klerikové i kněží si dlouho o tom případě vypravovali a hádali, co jsou asi ty černé skvrny "v poušti" P.Eustacha a mnozí také znovu hádali, proč všecko to divné chování.

"Nezdravý člověk" mínil jeden. "Zklamaný život" myslel druhý. "Bolestné zkušenosti." Třetí krčil rameny a říkal: "Kdo ví? Jen to je jisté, že ho nic netěší, že pro nic nemá citu a že je mrtvý pro svět."

Když poprvé poté zase vstoupil mezi bratry do refektáře, zraky všech se bezděky po něm obrátily a na něm utkvěly. Ale P.Eustach nic, jako by nepozoroval; usedl, pojedl a odešel pak opět mlčky do své cely a poté po svém obvyklém pořádku do kanceláře.

Nedlouho poté o P.Eustachovi ještě živěji rokovali.

Bylo jednou odpoledne, na podzim, kdy Cyterák vyrazil z kláterní kanceláře všecek vyjeven. Za chvilku spěchal do kanceláře převor a za ním několik starších řádových bratrů. Ostatní hned ze dveří vybíhali, neboť Cyterák všecko poplašil; pak se ozvaly na schodech, vedoucích z hořejší chodby na dolejší, chvatné, hlučné kroky a hlasy. Novicové a klerikové chvátali dolů.

P.Eustach byl mrtev!

Umřel náhle v kanceláři. Ranila ho mrtvice. Cyterák ho našel v černém křesle, jak v něm obvykle sedával. Zpráva, že zemřel, vzbudila velký ruch, ale malé účastenství. Nikdo kněze-podivína nepolitoval, nikdo ho neželel. Co všechny vzrušilo, na co každý hned pomyslel, bylo, že se teď otevře jeho záhadná cela a že se vyjeví tajemství, má-li nějaké.

A Cyterák mezi kleriky opakoval:

"Ty skvrny! Ty černé skvrny! Teď uvidíme, co to je."

Nejprve převor odemkl klíčem dveře a vstoupil. Za ním starší bratři. Cyterák se s nimi prosmykl do pokoje, na výpomoc, kdyby ho snad bylo potřeba. Jak vstoupil, žasl a trnul jako všichni. Opravdu poušť!

Na všem nevalném nábytku, na skříni, na stole, na knihách a papírech, všude vysoká vrstva hustého, šedého prachu. Bylo ho, jako by sem nachumelil. Ležel všude hladce, netknutý, vyjma několika míst. Prachu nebylo, alespoň ne tolik, na malém stolku, na židli, na starém, odřeném křesle a místem na podlaze. Tam byly ve vrstvě prachu prošlapané cestičky. Každý hned viděl, že měl P.Eustach i v pokoji své kroky vyměřené, své stezky a že jinudy nikdy nechodil, a mimo nevkročil.

Tak měl cestičku vyšlapanou ke skříni, ke křeslu, ke stolku a k umyvadlu; všude jinde byla šedá, nerušená, netknutá plocha prachu. Ani směrem k oknu nebylo znát stopy. Nechodil se tedy dívat na skvostné divadlo za řekou, na řeku samou, krásnou za dne i v noci, aniž kdy okno otvíral. A podél těch cestiček vpravo, vlevo černé skvrny, Cyterákovi tak předivné.

Sotvaže vstoupil, už se k nim shýbl, aby se přesvědčil. Zklamání! Fi! Hrubé špetky tabáku, který nevlídný samotář trousil, za ta léta se toho štiplavého, černého prachu nakupily kopečky.

Prohlíželi stůl, skříň. Cyterák otevíral, bral všecky papíry do rukou; oprašoval jen zhruba a tu již vyvstal mrak prachu z knihy nebo ze svazku listin, hnul-li jimi poněkud silněji. Ale nic v nich kromě toho prachu, nic; alespoň nic takového, čeho se snad každý nadál, nic neobyčejného, co by vysvětlilo chování podivínského nebožtíka.

Zbýval ještě druhý pokoj. Tam se již docela ničeho nenadáli, když v tomto prvním neuhodili na nic závažného. Co by tam bylo, když nenalezli ani ve stolku nic, ve kterém byly všechny nebožtíkovy úřední listiny a vysvědčení. Ale cestička do druhého pokoje vedla jen jedna jediná, prošlapaná hustým prachem přímo ke dveřím. I vydali se po ní, napřed převor, ostatní za ním. Někteří hleděli do země jako na šlépějě ve sněhu. Cyterák si toho povšiml, že černých kopečků bylo u té cestičky méně a ve druhém pokoji vůbec.

Tam však shlédli ještě větší spoušť. Nábytek skoro žádný a ten byl jako i podlaha jedna vrstva prachu. Jen uprostřed byl ušlapán kolem staré židle a u veliké truhly. Na těch také neležel žádný prach, leda ve skulinách a rýhách kulovitých noh u staré truhly.

Všichni žasli. Co to? Stará židle, ještě starší truhla, a to taková staročeská, vesnická, kdysi pěkně světle modře malovaná. Nač to měl? Nač tu choval starou truhlu? A jistě sem k ní chodil, u ní sedal, tu na staré židli. Tam snad bude to tajemství.

Převor a kněží se rychle skupili kolem truhly a čekali, co se ukáže jejim zrakům, jaké uzří poklady.

Cyterák pozdvihl víko. Ah!

Jeden se podíval na druhého; ten se mrzel, ten se usmál. U všech to byl výraz zklamání.

Šaty! Ženské šaty! Starodávné, vesnické, dávno již vyšlé z módy. Po kom to měl? Kněží se na sebě tázavě podívali. Cyterák pozdvihoval kus po kuse:

Nízké střevíce, čepec, kabátek a tu, hle, starou modlitební knihu s usmolenými rohy. Převor ji vzal chvatně do ruky. Bylo v ní několik obrázků svatých, muškátový, polosetlelý list, pak dvě psaní, psaná neumělou rukou adresovaná jemu, nebožtíkovi P.Eustachovi, když byl ještě studentem. Psaní od jeho matky...

Všecko tu po ní, malovaná truhla, šaty, modlitby.

A k těmto památkám chodil občas nevlídný, nemluvný kněz, který se štítil lidí, sedal na židli, otevřel truhlu a díval se na šat po nebožce matce, prohlížel snad její modlitby a četl její psaní, sprostná co do formy, plná však mateřské starostlivosti a lásky.

Snad mu nedal život nic jiného, nebo po mnohém snad bolestném zklamání nezachoval si nic tak čistého, posvátného a nezkaleného rmutem života nežli vzpomínky na mládí a svoji matku...

Kdo se prve usmál, když spatřil starosvětskou truhlu a šat prosté, vesnické ženy, ten nyní přestal a všichni, když Cyterák víko spustil, brali se z cely vážně.

A novicové, klerikové a všichni, kteří pak přistoupili k otevřené rakvi P.Eustacha, kteří prve bez pohnutí, ano pro to jeho domnělé tajemství dost rádi vyslechli zprávu, že zemřel, s účastenstvím teď pohlédli na nebožtíkovu žlutou, voskovou tvář, přísného výrazu i po smrti, a neodříkávali za něj modlitbu jen tak, aby ji odříkali...

(Alois Jirásek: P.Eustach, 1889, kresba Adolfa Kašpara k románu U nás)