Pláč husitského krále

Husitský král je nejen nejužívanější přezdívka krále Jiřího z Poděbrad, nýbrž i název stejnojmenného nedokončeného románu Aloise Jiráska - románu dodnes stále nedoceněného, přestože je umělecky silným dílem, které mistrně evokuje dobu vlády Jiřího z Poděbrad (a to bez všech příkras) a realisticky odhaluje zákulisí tehdejší politiky (pasáže věnované zákulisnímu politikaření mají nevšední přitažlivost). Navíc Jirásek v díle vytvořil jednu ze svých nejkurióznějších postav - postavu královského šaška Palečka, jehož prostřednictvím jsou události často viděny v ironickém světle.

Ostatně šašek Paleček, jeden z tajných bratří, které Jiří z Poděbrad stíhá (na základě svého předkorunovačního slibu, že bude stíhat všechny kacíře - rozuměj nekatolíky/nepravověrné husity), je jedním z mnoha symbolů celého románu - kompaktáta mezi katolickou církví a husity totiž všechny husity neuspokojila. Proto se v českém království začaly objevovat skupinky kališníků, kteří s tehdejším stavem nesouhlasili a požadovali pravé kněžství, tj. v chudobě a kázni.

A tak se tyto skupiny - roku 1467 vytvořily samostatnou křesťanskou Jednotu - dostávaly čím dál více do konfliktu s tehdejší společností, a to jak katolickou, tak hlavně s tehdy vládnoucí husitskou v čele s Jiřím z Poděbrad. Jirásek v románě pohnutě líčí jejich kruté výslechy, věznění a vynucované odvolávání víry - husité tak de facto trýznili husity...

"Poslušenství a poctivost učiním jako jiní křesťanští králové. Prokáži, že chceme stát v pravé jednotě s církví, jakož jsem učinil, co jsem při korunovaci přísahal - spravedlnost oběma, podjednou i podobojí a hubit kacířství. Nestrpěl jsem Táborů, nestrpím pikartů a bludů, které v nich nasil ďábel..." (z Husitského krále)

Nic jim nepomohlo jejich mírumilovné učení:

"Pane rychtáři, mezi nás přicházejí jenom ti, kteří jsou s námi stejného smýšlení. Nesvádíme a nenutíme nikoho a prosíme, aby nám také nebylo bráněno. Nesluší se mocným světa nutit lidi k víře. Jako žádný král nemůže věřící za jejich víru trestat, tak žádný král nemůže lidem vlít víru do srdce ani je k víře přinutit.." (z Husitského krále)

A Jiří z Poděbrad, zaplétající se čím dál více do politikaření a pro své cíle obětující i svou dceru, na posledních stránkách Jiráskova románu pláče - máme před sebou zlomeného a nepříliš úspěšného panovníka:

"Co neseš," vpadl král a vzal list od posla, ale než psaní otevřel, zeptal se co je, chlapec-li či dcera.

"Milosti, chlapeček," a váhavě doplnil: "Byl."

"Byl," opakoval král, žasna, jakoby nerozuměl, nevěřil.

"Byl, královská Milosti, ale zemřel, hned jak přišel na svět."

"A matka, paní králová-" Hlas králův zněl ulekaně.

"Milosti, želbohu, také zemřela."

"Při porodu-" děsil se král a umlkl hrůzou.

"Tak, Milosti, porod byl hrozně těžký, umořil Její Milost, vykrvácela."

"A nebylo pomoci?" zvolal král prudce.

"Nebylo, Milosti," smutně odvětil posel. "Říkali to všichni a dost pomáhali, báby, byly dvě, i dva lékaři, oba zkušení..."

"Kdy, kdy to bylo-"

"Teď čtrnáct dní, pátý den, co se Jeho Milost král vrátil z války, z Bosny, s velikou slávou." Posel nevěděl, že hlavní zásluhu o to měl Jan Vítovec, Matyášův nejvyšší polní hejtman.

"Dlouho-li to trvalo-"

"Dva dny, dvě noci."

Král se zachvěl, vydechl bolestně "oh". Jako zmožen usedl a temně si opakoval: "Hrůza, hrůza."

Obrátil se k poslovi:

"Tak už pochována-"

"V Budíně, na hradě v kostele sv. Jiří."

"Tak už pochována," opakoval král, temně pohnutým hlasem, a nedořekl, co si bolestně pomyslel, že už nikdy nespatří své rozmilé Kunky.

Propustil posla a vzkázal sekretářovi Joštovi, který hned přišel. Zastal krále sedícího v křesle, skleslého, držícího v ruce otevřený list, do kterého upřeně, nehnutě upíral své oči.

"Přečti tu hroznou novinu," poroučel král zasmušile, zastřeným hlasem.

Psaní nebylo dlouhé, ohlašovalo žalostnými slovy, co již pověděl posel. Jošt uleknutě překvapen vázl ve čtení. Když dokončil, král vstal a poručil, aby Jošt jménem krále poslal ihned zprávu královně. Pak odešel z velké komnaty do své zelené světnice. Chtěl být sám.

Jak vkročil, stanul u prahu a rozhlédl se. Ucítil živé bodnutí, nové, bolestné připomenutí. Tu, tu to bylo, v této jizbě, kde se s milou dcerkou rozloučil. Tu jí požehnal, když odjížděla do Uher. Zjevila se mu, jak jí tu naposledy viděl na cestu vystrojenou, rozmilé děvčátko dvanácti let, jak před ním sklesla a plačíc objala jeho kolena, aby jí požehnal. A hned ji také spatřil, jak se dole na nádvoří vytrhla svým průvodkyním, paní maršálkové a paní nejvyššího hofmistra, jak skokem byla zpět u něho, u otce, jak se ho chytla, znovu se rozplakala, jak se k němu tiskla a držela se ho...

Tenkrát se mu útroby bolestně sevřely; teď ještě bolestněji a s krutou výčitkou, že ji obětoval jako beránka, který skonal v mukách. Tenkrát mohl ještě svou Kunku těšit... Teď mu odešla navždy, v cizině, v bolestech. Už ji neuvidí, slovíčka s ní nepromluví.

A již se neubránil slzám, jak toho dokázal prve. Přitiskl dlaně ke tvářím a rozplakal se...

(zde rukopis Husitského krále končí...)