Více než sto let stará Jiráskova pohádková hra zazářila v kongeniální inscenaci režisérky Hany Burešové.
Jiráskova Lucerna je zvláštní fenomén českého divadla.
Drží se na profesionálních i amatérských jevištích více než sto let, přestože ji mnozí kritikové nemohou přijít na jméno.
Její hodnotu snižují neustálým srovnáváním s náročnými Shakespearovými texty - neuvědomují si, že Jirásek psal Lucernu jako oddechovou pohádkovou báchorku, která má pobavit i přimět k zamyšlení. Hlavně však chtěl Jirásek napsat velkolepé divadlo, které bude podívanou samo o sobě.
A to se mu stoprocentně povedlo jako nikomu před ním ani po něm.
I největší Jiráskovi kritici musí uznat, že v Lucerně musí být něco geniálního, když se jako jedna z mála her neustále hraje a stále si nachází své diváky i tvůrce.
Od tvůrců nejnovější inscenace v Divadle v Dlouhé to byl jistě obrovský risk - inscenovat tak notoricky známou a zprofanovanou Lucernu na scéně, která se zaměřuje na zcela odlišný žánr, muselo zavánět fiaskem. K tomu ze všech stran hlasy - proboha, takový vyšeptalý text od čítankového Jiráska, to dnes nikoho nezaujme, na to nikdo chodit nebude!
Dokonce i autor textu k programové brožuře Divadla v Dlouhé je velmi opatrný, jako by pochyboval, zda má Jiráskovu textu věřit, nebo nikoliv.
A stalo se to, co málokdo očekával.
Lucerna vyhrála na celé čáře, tvůrci i publikum se do ní totálně zamilovali!
Jiráskovi věční kritikové kroutí hlavami a všudemožně hledají, jak zpochybnit tak mimořádný úspěch, který by přáli každému jinému autorovi, ale Jiráskovi to prostě odpustit nemohou.
Jiráskova hra je geniálně vyvážené divadelní tableau - v textu je skryto velké bohatství, které mohou herci při dobrém vedení naplno zužitkovat. Přitom se jedná o text velmi citlivý - když se bere moc vážně a hraje pateticky, vyznívá škrobeně a směšně, když se překročí jemná hranice mezi moudrou a humornou nadsázkou a zesměšněním a hra se zbaví až impresionistického kouzla, stane se hra prázdnou a bezduchou.
Jirásek vložil do Lucerny svůj typický humor a nadhled a oživil ji svou životní moudrostí, tak patrnou v postavách, jako je vodník Ivan či paní kněžna. Zároveň do ní ukryl věčná témata, jako je boj za lidská práva a se zneužíváním moci, statečnost, odvaha, sounáležitost apod. Zaplnil ji různorodými figurkami s jejich starostmi i radostmi.
Vše je vyváženo jako na lékarnických vahách, proto není lehké, Lucernu inscenovat tak, aby naplno odhalila svou krásu a kouzlo.
Tvůrcům Lucerny v Divadle v Dlouhé se to podařilo.
Svěží inscenace, dokonale "vytuněná", přesvědčila, že Lucerna nikdy nebude vyčichlou hrou, která už nemůže diváky oslovit.
A přitom tvůrci připravili inscenaci veskrze moderní - jak využitím všech technických vymožeností (scéna, hudba, zvuk, neotřelé pohybové akce a gagy apod.), tak civilním, nepatetickým herectvím.
Na starších inscenacích Lucerny mě vždy iritovala papundeklová, nerealistická podání některých postav, hlavně mlynáře a Haničky - ale tak je Jirásek rozhodně nenapsal.
V Divadle v Dlouhé jsou však všechny postavy naprosto životné - a tím i blízké.
Všichni zahráli své role znamenitě - chápali jsme nešťastnou, i když stále mezi lidmi, přesto osamělou kněžnu i od lidí prchajícího vodníka Ivana, nebojácného mlynáře, tak těžko odolávajícího krásné a duchaplné kněžně, dětsky nešťastně zamilovaného vodníka Michala, neočekávaně statečného Zajíčka i za každou cenu loajálního a své postavení bránícího vrchního...
Takto by se dalo pokračovat i o dalších postavách...
Seděl jsem v zaplněném hledišti a stala se mi podivuhodná věc, která se stává jen velmi výjimečně - cítil jsem se, jako bych byl u známých, milých lidí na výtečné hostině. Všichni kolem jsme si byli nějak blízcí, a to nejen my, diváci s diváky, ale i my diváci s herci.
A jakmile hra skončila, celé divadlo zabouřilo potleskem, který vyvrcholil ovacemi vestoje.
Staří i mladí, všichni jsme odcházeli nadmíru spokojeni a povzneseni, jako když se rozchází dobří sousedé a přátelé.
"Vyrostla z mého nitra, z českého cítění."
Tak se Alois Jirásek vyjádřil ve svých pamětech o své Lucerně.
Mám pocit, že láska a radost, s kterými Jirásek Lucernu vytvořil, zůstaly v textu navždy zakořeněny a přenáší se na tvůrce i diváky. I to je jeden z mnoha důvodů, proč Lucerna neustále žije a bude navzdory všem pochybovačům stále žít.
(Recenze z představení dne 12.6.2017)
