Mozart v Praze

aneb téměř neznámá Jiráskova divadelní miniatura z roku 1916 o Mozartově návštěvě Prahy.

Jirásek hudbu miloval. Není snad žádného jiného českého spisovatele, v jehož díle by hudba hrála tak významnou roli - ať to jsou například amatérští či profesionální hudebníci ve Filosofské historii, Lucerně, Temnu (zde zmíněn i slavný Fux, Brixi či Zelenka) či Zahořanském honu, nebo sám velký Wolfgang Amadeus Mozart v F.L.Věkovi.

Mozart Jiráskovi vůbec učaroval.

Ostatně nejen jemu - vždyť česká společnost konce 18.století a významné části 19.století Mozarta zbožňovala. Mozartův kult v Praze byl vskutku mimořádný. A Jirásek dokázal tuto atmosféru ve svých dílech mistrně vykreslit.

Z Jiráskových textů je cítit radost, ba přímo rozkoš, s jakou o Mozartovi psal.

Když jej oslovilo Národní divadlo, aby pro plánovaný Mozartův večer dne 11.4.1916 napsal divadelní text, který by orámoval hudební program, Jirásek bez váhání souhlasil.

Vznikl tak krátký žánrový obrázek zachycující Mozartovu návštěvu Prahy, dílko nesporného půvabu a kouzla, zvláště, představíme-li si, jak muselo zapůsobit s onou hudební produkcí.

Od svého provedení v roce 1916 se "Mozart v Praze" na jevišti neobjevil, dokonce nevyšel ani knižně, ani v Jiráskových Sebraných spisech. Proto zapadl a málokdo o něm vůbec ví.

Jedná se však o text okouzlující svou nelíčenou láskou k Mozartově dílu, který jistě stojí za to, aby byl po téměř 100 letech alespoň připomenut...

MOZART V PRAZE - hudební scéna od Aloise Jiráska

Děje se večer koncem ledna roku 1787 v paláci hraběte Pachty.

Osoby:

W.A.Mozart

hrabě Jan Jos.Thun z Hohenštejna, pán na Cholicích

Hraběnka Thunová

Hrabě Jan Pachta z Rájova

Jan Kuchař, varhaník u sv.Jindřicha

Pasquale Bondini, ředitel vlašské operní společnosti

Caterina Bondini, Teresa Saporitti, Caterina Micelli, Felice Ponziani, Giuseppe Lolli, Antonio Baglioni - členové vlašské operní společnosti

Václav Brejcha, kapelník hraběte Pachty

jiní členové vlašské operní společnosti, hraběcí komorník, šlechtici a šlechtičny, hosté hraběte Pachty, hudebníci, sluhové

Brejcha (vejde, dívá se po dveřích salonů, chvatně si prohlédne partesy na klavíru, přistoupí k oknu)

Kuchař (vejde):

Otče Brejcho, koho vyhlížejí.

Brejcha:

Ah, pan Kuchař! Dobrý večer. Koho vyhlížím - Vyhlížím, obcházím, stání nemám. V člověku samý nepokoj. Pořád ta myšlenka, jak nám to dnes půjde, nepadne-li nám kupa not pod pulpity. Hrát před takovým mistrem, hrát před panem Mozartem! Mám z toho strach!

Kuchař (s úsměvem):

Kapelmajstr pana hraběte a bát se!

Brejcha:

Jindy se nebál, ne, nebál a nebojí. Ale dnes - jak povídám - A v kapele taky nepokoj. Všecko je od té doby, co se provozuje Figarova svatba, jako poblázněno.

Kuchař (vesele):

To je; celá Praha, já taky a oni taky.

Brejcha:

A teď teprve, co přijel sám komponista. Každý chce jen pana Mozarta vidět, div, že se mně kapela nerozběhne. Klarinetista Farník, ten mladý blázen, lítal by za ním celý den.

Kuchař:

Není sám. Každý, kdo jen čichl ke kalafuně nebo zavadil o klávesy. Co budou dnes Mozartovi hrát?

Brejcha:

Pan hrabě poručil, aby bylo všecko od něho, od Mozarta, všecko z jeho díla. A tak my, kapela, a pak zpěváci a zpěvačky od divadla (pan hrabě si je pozval), všecko samý Mozart. (Horlivě) Tak teď rozumějí. Hrát Mozarta před Mozartem!

Kuchař:

To jim teprve půjde. Hrát Mozarta je radost samo sebou. Povídal mně Štrobach, že když provozují Figarovu svatbu, že on i všichni oudové orkestru přicházejí do takové horlivosti, do takového ohně, že by tu operu pokaždé chtěli začít znovu. A když dnes tu bude Mozart sám, to se jim bude hrát, to bude hudba jako z andělského kůru. Získat si Mozartovu pochvalu, já řku, milý Brejcho, na tom si budou zakládat.

Brejcha:

Jim se to řekne. Však kdyby měli... (Náhle si vzpomene) Či snad panu Mozartovi už zahráli na varhany? Slyšel jich?

Kuchař:

V neděli byl u sv.Jindřicha.

Brejcha:

Nu a - (zamne si ruce) chválil jejich slavnou hru, to se ví.

Kuchař:

Byl spokojen, byl. Ale obzvláště se mu líbilo, vědí co?

Brejcha:

Co, co...

Kuchař:

Když celý kostel spustil před kázáním: "Otče náš, milý pane!"

Brejcha:

Ale, ale. Taková stará, sprostná píseň. Ale já bych teď, namoutě, měl taky zazpívat: "Dejž nám ducha svatého".

Kuchař:

Zpěváci a zpěvačky od divadla jsou už tu?

Brejcha (ukáže pohledem na dveře vpravo):

Jsou, signor Bondini s paní, signoriny Saporitti, Micelli...

Kuchař:

A náš Figaro, pan Ponziani...

Brejcha:

Taky, taky, a hrabě Almaviva, pan Luigi Bassi, a Masetto-Lolli a Baglioni. A hosté se už také sešli (ukáže na dveře druhého salonu) Všecko tu.

Kuchař (vesele):

Jen ten nejpřednější ještě schází.

Hrabě Pachta (vyjde ze salonu hostů):

Áh, pan regenschori! Vítám Vás. Váš přítel, pan Mozart, nejde.

Kuchař:

Přijede s panem hrabětem Thunem a s paní hraběnkou (žertem), jestliže jim někdo jejich hosta zas už neodvezl.

Hrabě Pachta:

Nebylo by divu. Učaroval celé Praze. Však je také roztomilý. Víte-li, že mně slíbil pro můj ples, bude za týden, že mně napíše contredanse.

Kuchař:

Gratuluji, pane hrabě. Je opravdu zlatého srdce. A jak je tu v Praze šťasten, když vidí tolik upřímnosti. Ve Vídni mu ostře fučelo, hodně studeno, a těch intrik tam proti němu! A tady tolik uznání a lásky! To hřeje. A je vděčný, uznalý. Jak ho těšilo provedení Figarovy svatby, jak chválil pana Štrobacha, orkestr, všechny!

Brejcha:

Ale dnes!

Hrabě Pachta (se zasměje):

Snad se nebojíš, starý!

Brejcha:

Ba bojím, hraběcí milosti. (Trhne sebou) Zvonce! (Přistoupí k oknu) Laufři s fagulemi - saně za nimi. Už je tu, už přijel! Tak teď, starý Brejcho...

Hrabě Pachta (vesele):

Ukaž, co umíš.

Brejcha:

Svatá Cecilie! (Odejde)

Bondini (rychle povystoupí z pokoje, zůstane však u pootevřených dveří)

Kuchař:

Signor Bondini, pan Mozart přijel.

Paní Bondiniová (vyhlédne ze dveří):

Přijel? Už přijel?

Bondini:

Už je tu.

Paní Bondiniová (uskočí zase do pokoje)

Hosté, dámy a páni zatím vycházeli a vycházejí z druhého salonu. Zpráva o Mozartovi je patrně vzrušila.

Hrabě Pachta jde vstříc novým hostům.

Mozart (vejde s hraběnkou, hrabě Thun s nimi)

Hrabě Pachta:

Díky, paní hraběnko, za vzácného hosta. (K Mozartovi) Vítejte, maestro, tvůrce nových harmonií. Malou hudební slavnost, kterou jsme připravili, přijměte jako projev našich vroucích citů, našeho obdivu.

Mozart:

Každým krokem se přesvědčuji o vzácné přízni slavné, krásné Prahy a teď v tomto domě uměnímilovném vidím nový důkaz. Pane hrabě, vroucně děkuji a upřímně se těším.

Hrabě uvede hosty na určená křesla, Mozart se pozdraví s Kuchařem, Bondinim a se známými.

Jen panstvo zasedlo, začne se koncert.

Bondini uvádí zpěvačky.

Program:

Nešťastná láska, zpívá Caterina Micelli

Vidina, zpívá člen operní společnosti

Adagio z koncertu VI.pro housle a orchestr

Mi lagnero tacendo, zpívá Teresa Saporiti

Bella mia fiamma, zpívá Caterina Bondini

Mozart:

Pane hrabě, všechno tak zdařilé! A zvláště mne překvapila vaše kapela. Je výborně sehrána a výborně, s porozuměním vedena.

Hrabě:

Jsem šťasten vaší pochvalou. A ještě někdo bude jí blažen, až uslyší. Ten, jenž se vás, maestro, tak bál...

Mozart:

Mne?

Hrabě:

Starý Brejcha, můj kapelník.

Mozart (vesele a s uznáním):

Ten se nemusí bát, muzikus tak výborný.

Komorník (vejde z jídelny):

Hraběcí milosti, je prostřeno.

Hrabě:

Mé dámy - pánové - (podá rámě hraběnce Thunové, vede ji do jídelny, ostatní za nimi)

Kuchař (jenž stál opodál, když Mozart vyslovil svou pochvalu, volá, když hosté zacházejí):

Otče Brejcho, otče Brejcho!

Brejcha (patrně vzrušen, v dychtivém napětí):

Co, co? Je zle, vědí - co říkal -

Kuchař:

Co říkal, samou chválu. Kdyby slyšeli, jak Mozart jich a jejich kapelu pochválil před panem hrabětem! A to řekl, že jsou muzikus výborný.

Brejcha (radostně překvapen):

Svatá Cecilie! Je-li možná!

Mozart a hosté hraběte Pachty sedí jako při prvním oddělení koncertu.

Program:

Dva menuety s kontratanci

Co rok, vy ptáčci, zpívá člen operní společnosti

Již radostně srdce mé buší, zpívá Tereza Saporitti

Na skon slavíkův, zpívají Caterina Bondini a dvě zpěvačky operní společnosti

Ó, co dnes už zovou zpěvem, zpívají Luigi Bassi, Felice Ponziani, Giuseppe Lolli a člen operní společnosti

Kantáta, zpívá Antonio Baglioni

Hrabě Pachta (když kantáta dozněla):

Maestro, tím se končí naše slavnost. Díky vám za nejryzejší rozkoš, kterouž nás blaží vaše umění. Blaží, povznáší a utěšuje, nás tu, všechnu Prahu vámi nadšenou, a bude blažit tisíce tisíců po nás z pokolení do pokolení.

Mozart:

Pane hrabě, nevím, jak vyjádřit svou radost. Radost i blaživé uspokojení. Jsem šťasten, že mé dílo došlo v Praze plného porozumění a takového provedení. Na tyto dny nezapomenu. A v té své radosti cítím hlubokou vděčnost. Rád bych ji projevil, rád bych osvědčil milé Praze, kterak si vážím její přízně. Pražané mně rozumějí. Chtěl bych jim dát dílo...

Hrabě (v radostném překvapení):

Maestro!

Mozart:

Rád bych napsal operu jim, pro ně.

Hrabě:

A již na ni myslíte!

Mozart:

Myslím. Da Ponte má poesii, pro mne prý, a ta by se mně líbila: historii o Donu Giovannim.

Hrabě:

Ah! A brzo snad... (chytne Mozarta)

Mozart:

Rád bych do podzima.

Bondini:

Do sezóny! Vivat!

Všichni se tlačí k Mozartovi, aby mu stiskli ruku.

Kuchař:

Nám Pražanům novou operu! Jaká radost, jaká čest! Otče Brejcho, tuš, slavný kus!

KONEC