Národ v sobě teď i kdysi

Předvolební prezidentská kampaň výrazně rozdělila českou společnost. Česká intelektuálská sféra byla téměř na nože. Mnozí byli pobouřeni. Jako by se dělo něco nového, neobvyklého. A přitom se stačí podívat do naší minulosti - čeští intelektuálové na sebe byli jako psi!

Dávno zemřelý český obrozenec, vynikající spisovatel a jazykovědec Josef Jungmann (1773-1847) na vlastní kůži zažil, jak se umí čeští intelektuálové mezi sebou požírat.

Jeho významný kolega, Jan Nejedlý (1776-1834), český básník, spisovatel a vydavatel, dokázal kvůli odborným neshodám ohledně psaní měkkého i a tvrdého y po s,z,c zanevřít na své názorové odpůrce tak hluboce, že se známého českého literáta a archiváře (padělatele Rukopisů) Václava Hanku snažil svými intervencemi u Hořeňovské vrchnosti, ke které Hanka rodem náležel, dostat na dlouhá léta na vojnu - to se mu naštěstí nepodařilo.

Rozpoutal tedy boj vůči všem svým názorovým odpůrcům. Haněl je, kde mohl, na Jungmanna tajně donášel policii - vytahoval z jeho děl každou podezřelou větu, která by mohla Jungmannovi u policie ublížit - a všemožně se snažil, aby Jungmann přišel o profesorské místo.

Jeden z nejvýznamnějších českých historiků František Palacký (1798-1876) na tom nebyl o nic lépe.

Když ani ctěnému Jungmannovi na oplátku nedovolil otisknout v časopise Českého muzea, který redigoval, ostrý výpad proti Nejedlému, podařilo se několika jeho mladším soupeřům, jej zostudit u mnohých významných českých vlastenců, takže mu nikdo nechtěl do časopisu přispívat, a musel psát několik ročníků téměř sám.

A když státní policie dělala všechno pro to, aby Palackému znemožnila jakékoliv veřejné angažování, a na výročním shromáždění společnosti Českého muzea r.1852 zazněla z úst ředitele pražské policie žádost, aby Palacký již nebyl volen do výboru společnosti, protože by to prý vedlo k nenahraditelné škodě, z 52 významných českých intelektuálů pouze dva tiše odporovali - Šafařík a Berger. Palacký byl vyloučen a musel se spolku stranit. Do konce svého života byl chováním svých někdejších přátel zasažen.

Alois Jirásek (1851-1930) a s ním mnoho jeho vrstevníků zase prožívali urputný boj mezi mladými a starými. Mladí literáti si dovolili dokonce napsat, aby se ti starší spisovatelé šli oběsit na nejbližší vrbu.

A na konci 19.století se čeští intelektuálové dokonce i fackovali - známý český spisovatel a dramatik Jaroslav Kvapil (1868-1950) zfackoval na tehdejší Ferdinandově třídě (dnes Národní třída) kritika Arnošta Procházku, a to za plného světla a před mnoha lidmi!

Stačí jen pár méně známých obrázků ze života našich slavných předků - a jako bychom viděli současnost a zároveň si mohli potvrdit platnost rčení, že se lidstvo (natož česká společnost) nikdy nepoučí.

Zdroj: Zápisky Josefa Jungmanna, Poznámky Františka Palackého, dopisy Aloise Jiráska, životopis Jana Nejedlého