Sfinx

aneb Šestý z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).

Jaroslav Vrchlický byl velký kosmopolita. Miloval umění dávných civilizací, které mu bylo bohatou inspirací, a často a rád se zamýšlel nad křesťanskými kořeny naší civilizace. Básně ze sbírky Sfinx napsal Vrchlický v letech 1879-1882 a jsou jedinečným příkladem Vrchlického bohatého myšlenkového světa, tak ojedinělého v české literatuře.

Místo prologu

Při nové knize myslím na svou dobu,

jak podobá se ohromnému hrobu,

jenž lhostejně vše hltá, rve a chytá.

Má dno ta propast? A když má, zda svítá

mně z této noci jeden paprsek zoře?

Zřím lidstvo v směsi jako velké moře

a nad tím mořem větší vlny času.

Svou knihu vrhám tam a bez ohlasu,

bdím v noci dál nad propastí tou skloněn;

a klidný myšlenkou, ač citem honěn,

pláč kletby, stesky, jásot, boj, blud, vinu

sám házím, plachý stín, v rej těchto stínů.

Proroci

Když svět se svíjel v mdlobě, bez moci,

a tona stébla sledního se chytal,

vždy přišli mezi lidstvo proroci,

na bledé skráni plamen myšlenkový;

jim vždycky jitra záblesk z mraků kmital,

a říše, v kterých mřeli otroci,

ty bořili a dobývali - slovy.

Šli z noci, z lůna matek neznámých,

na neznámá budoucna bili vrata,

vztek tyranů a podlé lůzy smích

je ve vítězné dráze nezastavil;

zmij pochlebenství drtí a jich pata,

a ruka nesla žhavý, smolný vích,

však větší oheň nitro jejich trávil.

Jim orel poesie u hlavy

mohutným křídlem šuměl, byli bosi;

kdos neznámý jim nosil potravy,

spát dovedli i ve stádu lvů řvoucích.

Když mluvili, tu jako smrt když kosí,

děs byl v jich řeči, hukot doubravy

i moře dech i žízeň pouští žhoucích.

Ve očích slunce, na rtech měli kal,

a pravdy zákon vrytý pod obočí,

ten hřímal a ten úpěl, jiný lkal

a jiný šílel myšlenky zpit vínem;

zvuk řeči toho jako lev kdy skočí.

Jim z dna propasti kynul Ideál,

jenž velký svítí sluncem v světě jiném.

Kam poděli se? Sfinga zchytralá,

jež hádanky své lidstvu dává v smíchu,

nad jejich věštbami se usmála,

a spár svůj po nich nenasytný vztáhla,

a slova jich dozněla dávno v tichu,

jich stopy zavál písek bez mála,

a lidstva duše prahne zas jak práhla.

A pomalu stal cizím se jim svět,

být jedním z nich, je pohoršením lidem,

po maně nebes netouží víc ret,

jenž v jiných číších bez trudu se smáčí,

svět lhostejný chce velký být svým klidem;

a myslit, strádat, trpět řadou let,

toť hloží - po němž blázen pouze kráčí.

Teď rány srdce svého v odiv nést

je směšné mužům a je ženám nudné,

a jedno srdce přec všech srdce jest,

hlas přírody jest ve všech žilách jeden;

a v právu jest, kdo v cesty lidstva bludné

své písně vrhá osiřelou zvěst

jsa citem velké budoucnosti veden.

Však srdce jsou, jež schvátí beznaděj,

a která potřebují těchy slova,

jež v nesmírnou tu kosmu epopej

zří plaše; v bázni zacloňují líce;

těm přijdou vhod pak srdce granitová,

jež majákem ční nad ten směšný rej,

a jejichž písní byly matkou lvice.

Kohelet

V bezlistých stromech vítr smutně hvízdá,

noc blíží se, jde posupně a líně,

pod krovy zejí prázdná ptačí hnízda,

a v pláči třtina uklání se třtině.

Odložil starý Hebrej blány bílé,

kam psal jsa hořkým žalu zpitý vínem,

jak stál by všeho tvorstva na mohyle,

na svět se díval jedním velkým stínem.

A prožitých dnů tíž na něho padá,

svit lampy uráží jej i svit denní;

zřel život jako v slunci sprahlá lada,

a cítil člověčenstva unavení.

Všech poutníků ty bludné kroky marné,

všech rukou mozoly a pot všech skrání

i hořkost žluče, pal zimnice žárné

a nudu porodu a umírání.

Tu hořkost, jež se z ženy v duši vlívá,

když dopit ke dnu pohár smyslnosti,

a mužů úsměv, za nímž zloba divá,

na hrobě práva výskot nepravosti.

To vše uzavřel v knihu Kazatele.

I děl mu kdos: Co platný rmut a slina,

jež vrhl jsi na dílo Stvořitele?

Přec ku polibku není žena líná.

Pták zpívá, voní květ a marnost všecka,

již kážeš, v nové tvary odívá se,

v svém nitru nový strom již nese pecka,

jež dříme plodu ve šťavnatém mase.

Leč starý Hebrej vrtěl šedou hlavou:

Když Jahvé spokojen s mým vytím vlčím,

co komu potom? - On, Bůh, oblit slávou,

já, pes, řek´ své - teď čekám jen a mlčím.

Marsyas

Zas vidím jej, ve božské kráse

jak vzpjal se veliký a nah,

a odbojníku v bleskném jase

jak rázem kůži s těla stáh´.

Krev horká vodotryskem blyskla,

a zlatým hvězdám ve tvář tryskla,

a padla nazpět v černý prach.

To zasloužil si plným právem,

proč nesmrtelných být chtěl druh?

Proč nešel s všedních lidí davem?

Proč srdce svého tajný ruch

chtěl v dětské pýše k hvězdám vznésti?

Proč promrhal své lidské štěstí,

by potom nad ním smál se Bůh?

Ó, básníku, tys roven jemu!

Jak on vyzýváš bohy v boj,

nač toužíš nebes diademu

svých ňader snoubit nepokoj?

Ó zapři ten vzlet duše hrdé

i pýchu, z lidí, skály tvrdé,

chtít pravé lásky kouzlit zdroj!

Však nadarmo! Ty dál se řítíš,

tvé vášni malý celý svět,

Bůh nad tebou, ty sotva cítíš

kyj hromný, jenž tě kácí zpět.

Ba ještě jásáš plesnou mukou

pod nesmrtelných těžkou rukou,

když, ubohý, smíš krvácet!

 Vina

Den skonává; já sedím sám

ve tmavé sosny stínu,

a přemítám a přemítám,

kdo vnes´ do světa vinu?

Kdo čistý, jasný azur náš

v ten příšerný stín halil,

kdo v pohár, než jej k ústům dáš,

tu krůpěj žluče nalil?

Od pravěku se za lidstvem

had děsný, vina plouží,

smích třeba často chvěje rtem,

však srce touží, touží.

Sem země květy veškery!

Tu neskryjete ránu;

sem hvězdných nebes nádhery

i divy oceánu.

Sem úsměv lásky nejvyšší,

sem myšlenky let skvoucí!

Hlas viny ten se nestiší,

jest věčný, nehynoucí.

Za lidstvem kráčí od ráje,

od břehů Gangu roste,

zní hromem se skal Sinaje

a lká z Ved sloky prosté.

Jest lidstva stálým údělem,

jest kletbou beze smíru,

jest zhoubným jeho andělem,

jest zlozvuk u vesmíru.

A bezedná jest propast, v niž

se lidstvo slepě žene,

ó Kriste, ni tvůj velký kříž

tu propast nepřeklene!

Jen jednou jako chmurný sen

ji lidstvo zapomnělo,

tu vzplanul jeho velký den,

vše kvetlo, plálo, vřelo.

A nespočine lidstvo dřív,

když nevrátí se zpátky

a nepromění v skutek, div,

tvůj, Hellado, sen sladký!

 Quis ut deus?

Ve starém chrámě, okny gotickými

kam poslední se kradly slunce blesky,

ve prachu sloupech kadidla jak dýmy

jež vznášely se, oprýskané fresky

jsem prohlížel a zachvěla mnou bázeň.

Ó zjevení! V plamenů děsnou lázeň

se kácel dav sta hlav a berly, mitra

a kříže, koruny a meče, žezla,

a velký Anděl jako úsměv jitra

stál nad tou směsí, jež se v požár svezla,

tvář jeho byla sluncem na blankytu,

a "quis ut deus" nesl na svém štítu

napsáno blesky, vítězný byl, a děsný.

V tom se strany, kde mhy a kouře běsný

se valil vír, Smrt přiskočila k němu

a zezadu, by neviděl to, chvatem

za slovem deus "ego" psala hnátem,

a chechtala se při tom vtipu svému.

Noční jízda

Tma na horách, tma v údolí,

sám jel jsem nocí temnou.

Že byl jsem sám? - Ne, nikoli;

myšlenky mé byly se mnou.

Ve skalách větrů šílený smích,

a nebe krví hoří,

myšlenky za mnou, každá z nich

na černém harcuje oři.

"Vidíš ten svadlý, sežloutlý list,

jak větry bičován letí?

Tak zchvátí tě bolest a nenávist,

tak zhyneš bez paměti.

Život jest boj a pravda jest klam,

a marný jest zápas každý -

nuž vstup jen v míru věčný chrám

předsíní samovraždy!"

V tom luna jak lásky věčný zdroj

své stříbro větvemi roní,

a myšlenek jasných jásavý roj

v mém srdci hraje a zvoní:

"Ó, žij, ó žij! - na úsvitě

mlhami denice zírá,

jen zmužile vpřed! - a spasí tě

tvá v člověčenstvo víra!

Jak zvonů nedělních čarozvuk

kéž v tvoje nitro se schýlí:

Náš život není obětí muk,

ni cíl náš u mohyly!"

A kterak do temna kročeje

neb v světlo noha se stáčí,

hned v nitru mém hlaholí naděje,

hned hynu v hořkém pláči.

Což vrátí nám nebe toužený mír,

po čem jsme lkali věk dlouhý?

Či vášní a bolestí divoký vír

otráví květ každé touhy?

Či pravou cestou ku štěstí

jest práce a nadšení vřelé?...

Ó Bože, než dojdu k rozcestí,

mé žití uprchne celé!

Duch zmámen vírem myšlenek zlých

hned ráj, hned peklo si tvoří -

ve skalách větrů šílený smích,

a nebe krví hoří ---

 Kallisto

Hněv Diany byl malomocný věru!

Ty hvězda teď a ona bílá luna,

záříte v šeru.

A stejnou touhou básníkova struna

se chvěje, když vás hledá; nyní obě

jak labutě dvě nebes po jezeru

tak klidně plujete, tak rovny sobě.

A myslím, bozi staří

jak žili krásně, umírali krásně!

Jsou hvězdami a květem, nebes nachem!

Nám sotva jedno z částky jen se zdaří.

My malí sami hyneme tak časně,

kdo milován, kdo klet, je stejně prachem.

A ještě máme čas, psát o tom básně.

 Zda čítáš, Pane...

Zda čítáš, Pane, ony všecky rány,

jež byly tvojím spravedlivým dány

v tom hrozném boji staletí a věků?

Zda nedíš sám: "Já hřešil na člověku,

já bez světla jej nechal bloudit v šeru,

a příliš pozdě lidskost, svoji dceru,

jsem ukázal mu v celé její kráse?

V svých proroků a myslitelů hlase

jsem k němu mluvil hádankami pouze,

a jemu, který v obra velké touze

chtěl na svá ňadra strhnout vesmír celý,

jsem uzavřel v kout úzké lebky ztmělý

jen malou jiskru, mezi zlem a blahem

jež kmitá se jak plamen větru tahem?"

Či zvyk´ jsi válek divokému řevu,

že neslyšíš jej v andělů svých zpěvu?

Kněz a voják

Golgota již pusta byla, do tmy trčel kříž,

po životě nikde stopy, Bůh byl mrtev již.

Pouze voják o své kopí opřený zde stál,

lhostejný stál, bez pohnutí sochou být se zdál.

Bůh a voják! - nad světem zde sami zbyli tu,

Bůh byl mrtvý, voják drsný, spurný, bez citu.

Kněz nahradil lidstvu Boha, lidstvo na kříž vbil,

voják drsný bez soucitu zůstal, jaký byl.

Lidstvo na kříž vbité voják hlídá řadou let,

Bůh je mrtvý - darmo ptáš se, komu patří svět?

 Poslední slitování

Jdeš dlouho žitím, vyptáváš se darmo

té sfingy, která vesmír v spárech drží,

nač celá hra, co skryto v té strži,

jež sluje věčnost? Neseš dál své jarmo.

Až stařec jsi, jenž se jak jíva třese.

Tu slituje se přec ta sfinga děsná,

a než tě vrhne v smrti pouta těsná,

když neodpoví - aspoň usměje se.

A proto u starců ten úsměv němý,

ten souzvuk zdánlivý, to dlouhé snění;

to předtucha je, když ne rozluštění,

když naděj v ráj ne, aspoň soucit k zemi.

Fuga

Bůh velký jest! Lem jeho bájné řízy

jest vesmír, v kterém světy jdou a mizí,

kol otočen jest sluncí velebou,

a mračen propasti má před sebou.

Na zemi člověk, choré dítě noci,

lká, úpí, sténá, klne bez pomoci,

chce silou obra, láskou děcka k němu

a netkne se ni jeho roucha lemu;

své posly k němu vznáší, modlitbu a vzdor,

ti oba letí až nad čela hor,

však brzy klesnou k ňadrům země matky,

modlitba, motýl, a vzdor, havran, zpátky.

Tu našel člověk hudbu: hraje, zpívá ...

A celá příroda v pláč jeho splývá,

co hromem burácí, co třtinou kývá,

a šumí lesy, hučí moře bouří,

a sopek čela pod blesky se chmouří,

pták zpívá v hudbě, vichr lká, zem duní,

o nebe tříští se jek mořských tůní!

Ta píseň zmate Boha. Na chvíli

on ku zemi se nachýlí,

a úsměv jeho splyne s mračen lemu -

V tom člověk může k němu.

 Chrám dobroty

Na prahu říše stál již barbar smělý.

Řím sténal orgiemi otupělý,

ctnost byla bájí, pravda tlela v prachu,

na pláštích krev se skvěla místo nachu,

lid tleskal v aréně a křičel hlady;

dnes knězem byl mu gladiátor mladý

a zítra v cirku šašek nestydatý.

Vlas šedivý byl znectěn i vlas zlatý.

V té době hříchu, úpadku a mdloby

a vysílení orgie a zloby,

kdy pro bohy měl člověk výsměch pouhý,

v tu noc Mark Aurel vrhnul paprsk dlouhý,

jejž urval tobě z tváře, lidský duchu!

On ukázal, že lásky věčnou tuchu

ve srdcích nelze pošlapat a zničit -

Chrám dobroty na fórum kázal vztyčit.