Čarovná zahrada

aneb Čtvrtý z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).

Jaroslav Seifert, náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdysi redigoval vydání Vrchlického básní u přílěžitosti 100. výročí jeho narození (1953). Ve svém doslovu napsal:

"Byli bychom šťastni, kdyby tyto knihy dootevřely dokořán dveře, již dávno ovšem otevřené, kterými náš největší básník - někdy snad zapomínaný, vždy však nezapomenutelný, se vrací k českému lidu. Lid jej dávno miloval a básník oplácel mu láskou. Neboť věříme, že byly to spíše rozsáhlost jeho díla a jeho zdánlivá neproniknutelnost, které bránily, aby se toto dílo stalo nejvlastnějším majetkem národním jako díla jiných básníků českých."

I když jsou tato slova poznamenána dobou, ve které byla napsána, zdá se, že jsou aktuální i dnes. Snad jen s tím rozdílem, že dveře k Vrchlického dílu jsou spíše přibouchnuty.

A přece - jak píše Seifert - "jeho epické básně zůstávají v české epice básnické tím nejpozoruhodnějším, co bylo v naší mateřštině napsáno" a lyrické básně jsou "neobyčejně svěží a básnický výraz jejich svou moderností dopíná se až k dnešku."

Moderními básniky nejprve odmítaný, pak pochopený a oceňovaný Vrchlický napsal svou sbírku Čarovná zahrada roku 1888. Přináší typické Vrchlického zamýšlení se nad životem, láskou a přírodou - tentokrát s dominující oslavou lásky a dívčí krásy.

Primavera

Primavera! Primavera!

Jak to voní, zvoní z šera,

jak by se v tom vzduchu chvěly,

křídly tloukly, lkaly, pěly

zástupy těch hubiček,

které sláká letem ptáka

dívkám v rty a do líček

skotačivá, lstivá, snivá

Primavera!

Primavera! Primavera!

Bledá, hnědá, nevím která,

děti s tmavým, plavým vlasem

milujte! Vše prchá časem,

vrásky skanou do líček,

jen se smějte, přilákejte

zástupy těch hubiček,

jež má v lůně, lesk a vůně,

Primavera!

Notturno

Jen kdybych věděl, zdali bdíš,

věř, šel bych blíž!

Tak musím pouze v šeru stát,

hvězd vidět pád.

Poslouchat, jak hnul větvovím

pták, nežli zdřím.

Jak pod mechem kdes zdroje potají

si zpívají.

Jak snové chodí kolem v tmách

a po špičkách.

A slzami jak z ňader v oka lesk

můj stoupá stesk.

Ó, kdybych věděl, zdali bdíš,

věř, šel bych blíž!

Píseň

Hravý úsměv a nic víc,

to je nic,

přelítne jak motýl tahy,

kmitne se a znikne záhy,

chytit ho, toť věru div!

Vlídné slovo a nic víc,

to je nic,

dozní jako píseň duchů,

sotvaže se sneslo k uchu,

andělský hlas hvězdných niv.

Ruky stisk a dál nic víc,

to je nic,

sotva cítíš vznik ten divý,

lávu, plamen v svoje čivy

a zas chlad a mráz jak dřív.

Políbení a nic víc,

to je nic,

mana sladká, něha krátká -

a přec věčná k písni látka,

lepší nemáš jaktěživ!

Ticho

Jaké ticho! - Padá s hvězd,

kolébá se v snětích stromů?

Srdce mé tůň jeho jest.

Jsem jak dítě, z bludných cest

které přišlo šťastně domů.

Jaké ticho! - V duši nám

štěstí svatvečer se stmívá;

láska plá v něm - drahokam,

a já skoro věřím sám,

že tam byla odjakživa!

Modlitba milujících

Ne věčnost lásky! - Kdo v ni věří?

Jen pouze šťastný okamžik,

kdy vzplane měsíc v hvězdné šeři -

a osude, náš přijmi dík!

Jen objat duši s duší cele

jak na sněti dva lupeny

a plesem cítit na svém těle

ty zpívající plameny!

Jen v chvíli štěstí zvednout oko

jak v nebe, když se napil, pták,

a v ňadrech mír mít přehluboko

a hvězdno tak!

Logika lásky

K starému zlatníku jsem zašel kdys;

nad achat skloněn, jaspis nad tyrkys,

v šperk skládal všecky do obruby zlaté

- To známé kameny zde, mistře, máte,

co sestavíte z nich? - Vše zde již bylo,

čím hrdlo ženy kdy se ozdobilo.

V les vešel jsem, jenž v jarní páře stál

a v slunci rozzvučet se uchystal.

Ach, drozd a slavík, věru známá nota!

Tím vesnu les chce vítat do života?

Co stojí svět, vždy jedna píseň stejná,

táž zeleň kol a táž motýlů hejna!

Pak domů šel jsem, divný v srdci spor

a z obrazů a známých metafor

jsem začal skládat šperk své písně taky,

tvůj v srdci úsměv a v tvé slunné zraky

bez starosti, že všecko zde již bylo.

Kéž tobě by se v tom jen zalíbilo!

Konec hádky

Šli milující sadem zkvětlým,

kol květů purpur plál a běl,

nad jejím vlasem skloněn světlým,

on tichým, snivým hlasem děl:

Viz rudé květy na jabloni,

viz ty, jež zdobí hlohu keř,

mé lásky zvěst z nich sladce voní,

ty rostou ze srdce mi, věř!

Však ona vrtíc hlavou děla:

Ty, jež se nachem zaskvěly,

ty mého srdce krev jsou vřelá,

ty rostou z něho, příteli!

On odporoval. Vzešla hádka,

chtěl každý rudé svými zvát.

Jak skončila as ta pře sladká?

To, pravím, nechtějte se ptát;

vím, černohlávek na jabloni,

jenž letěl kol, se tomu smál.

Květ bílý ze srdce jim voní,

však rudý na líčku jim plál.

Amor

V opuštěném parku,

jilm kde mluví s bukem,

stojí starý Amor

s uraženým lukem.

Co zim přešlo tady,

co se jar tu smálo,

s každého pár lístků

v toul mu napadalo.

Do vlasů mu plíseň

sedla zelenavá,

na buclatých nožkách

mnohá skvrna tmavá.

Tak se mezi stromy

s kusým lukem chýlí,

stezky vůkol něho

ztrácejí se v býlí.

Zámeček je pustý,

v okenice slepé

větrným jen křídlem

bouřný sever tepe.

Náhle ruch a šumot

s nově zkvětlým jarem

rozlehl se zámkem,

dvorem, v parku starém.

Přijel sem pan hrabě

rozkazů sto dává,

v zámku shon od rána

po noc neustává.

V zámku v jedné práci

okna, zdi i klíče,

v parku v jedné práci

motyky a rýče.

Prohrabují cesty,

stříhají kře trochu,

proberou houšť každou,

natřou každou sochu.

Nevěstu má mladou,

sladší nad červánky,

přivést chce ji hrabě

v zámek na líbánky.

Hrabě, šedý abbé,

náhle před Amorem

zastavili kroky

tichým rozhovorem.

Zahradník tu mladý,

jun jak jedle štíhlý,

větve přistřihoval,

jež se k soše zdvihly.

Z toulce zvadlé listí

vybrati jak píli,

mezi smetím k zemi

vypad´ lístek bílý.

Růžový byl druhdy,

deštěm zvlhlý zcela,

písmena se z dálky

rozplyzlá v něm tměla.

Nežli hoch jej zdvihnul,

shýb´ se rychle abbé,

rty mu přeletělo

pousmání slabé.

Rychle nahléd´ v lístek,

sotva se ho chopil

zachmuřil se v líci,

v sutanu jej stopil,

"Moje drahá Filis!"

v první stálo řádce.

Filis říkávali

zahradníka matce.

V těch veselých časech,

on je pamatoval,

otec hraběte když

zde se ubytoval.

Bývaly to časy,

hudba noci celé

zněla širým parkem

skrze větve smělé.

Míhala se světla,

pochodně a masky,

co tu bylo tance,

co tu bylo lásky!

Na lodicích pentle,

samý fábor veslo,

jež se v taktu s hudbou

šumně do vln neslo!

Ty procházky bludné

v labyrintu síti,

kde nenašli hosté

Ariadny niti!

Ty procházky dlouhé

k čínské bažantnici,

kde na slepou bábu

hráno při měsíci!

Ty procházky snivé

kolem vodometu,

labutě kde táhly

mořem bílých květů!

Ty procházky prašné

ku skalnímu chrámu,

kam když dvorně každý

přived´ svoji dámu.

Na krápníky patře

na třpytivém stropu,

v duchu nepomyslil

proudů na zátopu,

jež z rour sterých blesky

z podlahy se mihly,

v strachu dámy křikly,

v zmatku šaty zdvihly.

Proudy rostly stále,

šaty výše spěly,

div se hrabě smíchy

nepotrhal celý!

Při těch hrách a tancích,

při těch promenádách,

při těch maškarádách,

při těch kavalkádách

Filis první byla!

V mysli stopy slabé,

toho všecko sbíral

v okamžiku abbé.

Ostře podíval se

zahradníku v tahy

a k hraběti pravil:

"Dále, pane drahý.

Mnoho práce ještě

zbývá prohlédnouti!"

A již oba parkem

v další spěli pouti.

Mladý hoch si hvízdá,

mladý hoch si zpívá,

nad ním povážlivě

stoletý jilm kývá.

Amor podle cesty

novým lukem míří,

z pampelišek letí

kolem zlaté pýří.

Včela za motýlkem

a za šídlem vosy,

narcis v zlatém srdci

velkou perlu nosí.

Mladý hoch si zpívá,

mladý hoch si hvízdá,

předtuchou se chvějí

chocholoušů hnízda.

Amor dobře hlídal,

co tu zapomněno,

v dešti, větru, bouři,

v listí pohrobeno.

Přes vánice lkání

i přes máje zpěvy,

šťastný, šťastný, šťastný

hoch, že o tom neví.

"Co v tom lístku starém

čet´jste, abbé milý?"

ptá se hrabě, vida,

kněz že čelo chýlí.

Jako v trpké dumě,

jako v zpomínání.

Abbé jen se usmál,

vytáh´ z kapsy psaní.

Na kusy je roztrh´,

větru dal je v pleny,

bílý motýl každý

lístek utržený.

A pak ústa stáhnul

v smutný úsměv líný:

"Minulosti, hrabě,

zbytky - pavučiny!"

Miss Watteau

Všichni znali ji a vždycky zase

ohlédli se, sotva zjevila se.

Účes vysoký, tvář pod ním bledá,

samým pudrem skoro celá šedá.

Mušky v líčku, jak menuet chůze

koketní a staromodní tuze.

Šatu střih při každém kroku vzdychal,

vějíř motýl - dávno vypelichal.

A ten úsměv jak vybledlé zlato;

říkali jí vespolek Miss Watteau.

Viděl jsem ji, bolest divá znáhla

hrdlo moje útrpností stáhla.

Minulosti dech jsem cítil maně,

jak svůj pudr sypal na mé skráně.

Vše, co bylo, plálo, milovalo,

vybledlé zas před mým zrakem stálo.

Mrtvá vesna dýchala tu jarem

v herbáři jak skoro sto let starém.

Má dcera

Tak vyrůstá pod zraky mými

při písni, smíchu matky,

jak pod kaštany ztemnělými

květ sladký.

Ty dají květu chlad i vláhu

a celý den zpěv ptačí,

to obé k děcka mého blahu

teď stačí.

Jde domem jako duše domu,

jsouc žití všeho osa,

ve hluku ulic, vozů hromu

zpěv kosa.

Jde domem, smíchem všady zvoní,

jas vetkán v šer jeho stmělý,

to honí zkvetlé na jabloni

se včely.

Jde domem, všady štěstí zdroje

svou zvučí vlnou zlatou -

motýli, vážky ve sny moje

se matou.

A neví o tom, co nám dává

ta ručka sladká, malá,

že láska jen, kde pustá vřava,

z ní vstala.

A neví, ku života lásku

že čerpáme z ní denně,

že vyhráváme těžkou sázku

v té změně.

Dnů, měsíců a roků větší,

čím roste nám to dítě,

ta zora, která slunce předčí

v svém svitě!

Ji vida takto snivou, milou,

kdy u ní zrakem prodlím,

vždy z hloubi duše celou silou

se modlím:

Ó, buď vždy dobrá, jak jsi posud,

a mírná, jemná, vlídná,

a zastaví se krutý osud,

tě zhlídna!

Ó, buď vždy sladká jako nyní

a veselá a slunná,

plaň v život, nebes dobrodiní

jak luna!

Nech bouřit svět, nech láti davy

a zápasiti zbraní, slovy,

nech spadnout květ, máj vzkřísí smavý

zas nový!

Nech orgii se zmítat divou,

nech šklebiti se zlobu,

věř, vzrostou růže, kdo má víru živou

i z hrobu!

Měj víru tu, zla projdi léčkou,

jak stínem paprsk hbitě -

i Herkul, nezdolaný hadů smečkou,

byl dítě!

Motiv kukačky

V ten jásot a smích, v ten ševel a ples,

v ten zářící, vonný a slunný les

můj nápěv kles´,

jak dumná nota s buků:

Ó, dokud vše kvete, milujte jen,

jak vlna v řece tak uniká den,

jdem zmaru v plen

vstříc v každém srdce tluku!

V ten jásot a smích, v ten ševel a ples,

co kvete čilimník, střemcha a bez,

já volám v les!

Ó, podejte si ruku!

Ó, milujte, láska je životem jen,

ať polibky, zpěv můj v půlnoc i den

zní utajen

se srdcem do souzvuku!